Diskriminace znamená, že se k někomu chováme hůř jen kvůli tomu, že patří k nějaké skupině, kterou my sami považujeme za méněcennou (kvůli barvě pleti, vyznání, pohlaví, věku nebo nemoci či postižení). Možná jste to už zažili ve škole, když se spolužáci někomu posmívali třeba kvůli tomu, odkud pochází. Příkladem diskriminace je i to, když ženy dostávají za stejnou práci zaplaceno méně než muži nebo když někoho nevezmou do práce kvůli tomu, že má malé děti, o které se bude muset v nemoci starat, a proto bude často vynechávat práci.

Tady je příklad diskriminace, kterou ve škole zažila Aneta, jež studuje střední zdravotnickou školu: „V psychologii jsme probírali poruchy osobnosti a byla tam kategorie o tom, jaké přisuzujeme člověku vlastnosti, které předpokládáme u většiny členů dané skupiny, například typický Rus, typický c***n. Na to se jedna spolužačka ozvala: ‚No ti c***ni se neumí chovat.‘ Že prý byla jednou venku a že tam řvali a tak. Z toho jsem měla nervy, ale zároveň to pro mě bylo smutný, jak to může někdo říct, jak může být člověk tak bezcitný, a ještě k tomu proč teda studuje zdravotní školu?“

Diskriminace je nespravedlivá a neměla by se dít, protože všichni lidé by měli mít stejná práva a zaslouží si respekt.

Další zdroje:

Mucha I. a A. Vodáková. 2017. „Diskriminace sociální.“ In Nešpor, Z. R. (Ed.) Sociologická encyklopedie [online]. Sociologický ústav AV ČR.

Malina, J. a kol. 2011. Encyklopedie Antropologie. Masarykova Univerzita Brno. hesla obsahující pojem „diskriminace“ (autorka hesla Dohnalová, M.).

Romská identita znamená pocit, že člověk patří k romské komunitě, sdílí s ní určitou kulturu, historii a zkušenosti, a zároveň si uvědomuje, jak Romy někdy vnímá okolní společnost. Každý Rom nebo Romka ji může prožívat jinak podle prostředí, rodiny nebo vlastních zkušeností. 

Romové jsou etnická menšina bez vlastní země nebo území, které by mohli nazývat svými, přesto jich na celém světě žije přibližně 12 až 14 milionů. Většina Romů žije v Evropě, ale najdeme je také v USA, Austrálii, Latinské Americe, na Středním východě.  

V roce 1971 udělala Mezinárodní romská unie na prvním Mezinárodním romském kongresu velmi důležitý politický krok pro Romy. Tehdy veřejně prohlásila, že Romové je oficiální název a romština je jejich jazyk. Přijali zde hymnu a vlajku. Jde tedy o jeden z nejvýznamnějších momentů romského společenského hnutí.  

Romové nejsou jednotná pospolitá skupina, ale skládají se z mnoha podskupin. Romové jsou spíše jako velká rodina, která má mnoho větví. Některé skupiny si říkají vlastním jménem, například Sintové, Manušové nebo Kale. V České republice většina Romů používá označení Romové, ale jinde v Evropě se názvy liší. Co tyto skupiny spojuje, je společný původ z Indie, podobná kultura a také společná historická zkušenost – po staletí je většinová společnost vnímala jako jeden celek a říkala jim „c***ni“ bez ohledu na to, jak různorodí ve skutečnosti jsou. 

Justýna vysvětluje: „Romové jsou hodně empatičtí, přemýšlí více srdcem. Vždy si chtějí zastávat to své a správné, samozřejmě každý je jiný, každý Rom bude souhlasit s touto větou: Romano Jilo (romské srdce) je jiné, je více citlivé a vnímá životní situace hodně jinak, někdy tvrději, někdy snadněji, ale většinou se řídí tím, co cítí. Ta hrdost Romů… to znamená to, že to tak člověk prostě cítí ze srdce a je mu vlastně jedno, kde je a v jaké situaci. Prostě je rád za to, kým je. Mám to v sobě hodně zakořeněné, byla jsem k tomu odmalička hodně vedená. Táta mi vždy říkal: „Ty jsi Romni, zanech si tu romipen, to romství.‘“ 

Na otázku, co vnímá pod pojmem identita, odpovídá: „Co pro mě znamená identita? To znamená, jaké je to být Romem. Takže – být Romem vůbec není lehká věc. Moje maminka vždycky  říkala: ,Jen co otevřeš oči, máš nálepku c***na,‘ což mezi gadži není moc oblíbená nálepka, ale řekla bych vám, že naše cítění, náš temperement, naše muzika, naše gurmánství, co se týče jídla… 

Pro nás je urážka, když o nás někdo řekne, že jsme c***ni. Podle mě nemá nikdo právo říct c***n, c***n si můžeme říkat mezi sebou, taky neříkáme gádžo nebo chrapoun, ze slušnosti řekneme Čech.“

Shrnutí

Romové jsou etnická menšina čítající 12 až 14 milionů lidí žijících po celém světě, kteří sdílejí společný jazyk, kulturu a historii. V roce 1971 si na svém prvním mezinárodním kongresu oficiálně zvolili název Romové, přijali vlastní hymnu a vlajku – což byl důležitý krok k tomu, aby mohli sami říkat, kdo jsou. Každý Rom a Romka ale svou identitu prožívá jinak – skrze rodinu, hudbu, temperament i každodenní zkušenost s předsudky okolního světa. Být Romem znamená mít v srdci celý svět, a přesto v něm hledat místo, kam patříš. Nálepku ti dali druzí, jméno sis zvolil sám. 

Další zdroje:

Kóczé, A. 2020. Gendered and Racialized Social Insecurity of Roma in East Central Europe. In: Van Baar,H., Kóczé, A.(eds.) The Roma and Their Struggle for Identity in Contemporary Europe. Berghahn. S. 124–149.

Latentní rasismus znamená skrytý rasismus, který si člověk ani nemusí uvědomovat, a přesto jeho projevy ubližují. Není na první pohled patrný, protože latentní rasista se neprojevuje otevřeně nebo napřímo rasisticky tak, že by někomu fyzicky ubližoval nebo ho otevřeně urážel. Místo toho je zakořeněný v jeho postojích a názorech. Někdy si dokonce myslíme, že to myslíme dobře, a přesto se chováme tak, že to druhé diskriminuje. Příkladem může být situace, kdy si vyučující ve třídě automaticky myslí, že žák jiné barvy pleti bude mít horší známky, a proto ho méně vyvolává nebo mu dává jednodušší otázky. Neříká to nahlas, ale chová se k němu jinak než k ostatním.

Příkladem latentního rasismu ve hře Andre miri cipa je pracovník security, který sleduje Robina v obchodě, protože předpokládá, že něco ukradne a na konci nákupu mu prošacuje batoh, aniž by k tomu měl důvod.

To jsou příklady latentního rasismu, protože to není otevřeně řečeno, ale v chování je to poznat.

Pavel popisuje svoje zážitky s latentním rasismem ve své třídě. Zeptali jsme se ho, jak se ve škole cítil: „U nás ve škole jsme tři Romové. Ze začátku jsem měl takovej ne že strach, ale spíš mě zajímalo, jak na mě budou reagovat. Ze začátku si mysleli, že jsem z ciziny, a pak když se to dozvěděli, tak jsem jako slyšel nějaký vtípky nebo narážky, ale já tady tyhle narážky a vtipy… to je podle mě věc, kterou se člověk sám popíše, že je vlastně blb, protože vysmívat se a neznat toho člověka, to ukáže, že ten člověk není tak chytrej jak si o sobě myslí.“

Další zdroje:

Ransdorf, M. a J. Linhart. 2017. „Rasismus.“ In Nešpor, Z. R. (Ed.), Sociologická encyklopedie [online]. Sociologický ústav AV ČR.

Online slovník cizích slov, heslo Latentní rasismus

Přihlížení bezpráví se děje, když někdo vidí, že se odehrává něco špatného, ale nic neudělá. I když ten člověk nic nedělá přímo tím, že mlčí, vlastně pomáhá tomu, aby to pokračovalo. Když lidé jen přihlížejí bezpráví a nic neudělají, problém se většinou ještě zhorší. Třeba když ve třídě někdo šikanuje spolužáka a ostatní mlčí, dává to najevo, že je to vlastně v pořádku. Ten, komu se ubližuje, se cítí sám a bez pomoci, zatímco ostatní se postupně rozdělí na ty, kterým je to jedno, a ty, kteří se bojí ozvat. Taková nečinnost rozděluje společnost a oslabuje vzájemnou důvěru, protože lidé přestávají věřit, že se jich někdo zastane. Neděje se to jen dětem, ale i dospělým, jak popisuje maminka Justýny: „Vzpomenete si, kdy jste zažila strach?“ „Strach jsem měla, když jsem měla nějaký osobní konflikt v zaměstnání, kdy mně moje nadřízená veřejně vlastně oznámila, že shání někoho do pracovní terapie, kde já pracuji jako pracovní terapeut, ale že to nesmí být c***n Takhle to vlastně přede všemi řekla a já jsem pociťovala strach, protože jsem vlastně nevěděla, jak na to mám reagovat. Cítila jsem se hrozně nejistě a zvláštně, cítila jsem se jako nějaký odpadlík společnosti a měla jsem samozřejmě obavu o své pracovní místo. V té situaci moje kolegyně, tím že to je naše vlastně nadřízená paní vedoucí, tak jako se jenom tak jako podívaly, asi byly taky překvapený… V práci už se necítím moc dobře, protože přestanete věřit těm kolegům. Víte, že vlastně vždycky můžou přijít nějaké předsudky. Ten vztah se mi vůči kolegům určitě změnil. Držím si odstup a už jim tak nedůvěřuju.“  

S přihlížením bezpráví se setkáváme i tehdy, když lidé tzv. házejí všechny do jednoho pytle. To znamená, že si myslí, že všichni, kdo mají něco společného – třeba nosí žlutou bundu nebo mají stejnou národnost – jsou stejní a chovají se stejně. Jenže to není pravda. Každý člověk je jiný, ale v takové situaci ho ostatní nevnímají jako jednotlivce, spíš jen jako někoho z určité skupiny, se kterou přitom vůbec nemusí být stejný. Je to vždy bolestivé. 

Justýna: „Potom jsem si vlastně uvědomila, že proč bych se měla měnit. Nestydím se za to, že jsem Romka, jsem na to hrdá. A byla jsem sama sebou, nic jsem si z toho už nedělala, protože pravý kamarád tě nebude soudit jen kvůli barvě. Nikomu jsem nic neoplácela, přijde mi to ubohý, a navíc každému se to jednou vrátí. Mým blízkým nikdo nepůsobil bolest fyzicky, spíš jde o to, že jsme Romové a všechny nás hází do jednoho pytle. Štve nás to, protože ne každý je stejný.“ Stejné zážitky má i Roman: „Rozvinul bych to tak, že nás hází do jednoho pytle, protože si každej vybaví pod slovem cigán, že krademe, jsme špinavý. Zažil jsem situaci, kdy jsem chtěl pomoct paní s taškou a tu ji vzala a utekla, jako bych ji chtěl zabít, takže asi tak.“ 

Člověk sám může proti těmto předsudkům bojovat jen stěží a potřebuje, aby se ho ostatní zastali a dali najevo, že s tímto stereotypem nesouhlasí. V některých nemůžeme zasáhnout sami, ale vždy o tom bezpráví můžeme říct někomu dospělému, kdo nám to pomůže řešit. Házení do jednoho pytle může příležitostně přerůst i v šikanu. 

Šikana je opakované ubližování někomu slabšímu, který se nedokáže bránit. Nejde jen o jednorázový konflikt, ale o chování, které se opakuje a má oběti ublížit nebo ji ponížit. Může mít různé podoby – fyzickou (bití, strkání), slovní (nadávky, posměch), psychickou (vylučování z kolektivu, ignorování) nebo kyberšikanu (ubližování přes internet a sociální sítě). Například když skupina spolužáků pravidelně nadává jednomu žákovi a schválně ho nebere do společných aktivit, jde o šikanu. 

Další zdroje:

Poláček, M. Jak poznat šikanu a jak s ní bojovat. WIFINA. ČT edu. Česká televize. [Video].

AISIS, z.ú. MIŠ – Minimalizace šikany

Předsudky si vytváříme například tak, že si už dopředu o někom myslíme něco špatného, aniž bychom ho vůbec poznali. Stejně jako při diskriminaci nevidíme individualitu člověka, ale posuzujeme ho na základě příslušnosti k nějaké skupině. Předsudky často vycházejí z toho, co jsme slyšeli od ostatních nebo viděli na sítích, ale nemusí to být pravda. Mohou být vytvořeny i na základě naší vlastní diskriminační zkušenosti. Kvůli předsudkům se pak můžeme k lidem chovat nespravedlivě.  

Zkušenost s předsudky má i Robin, kterého jsme se zeptali: „Myslíš, že lidé řeší tvoji barvu pleti nebo vzhled?“ Robin odpověděl: „Řekl bych to tak. Tím, že jsem Rom, tak když vstoupím do české majority, tak se hodně setkávám s tím, že mě začnou odsuzovat za moji barvu, začnou mluvit nějaký narážky, začnou mluvit nějaký vtipy, začnou se vlastně i trochu oddalovat ode mě. To je asi ten jejich strach, že mě soudí za to, jak vypadám, ale nesoudí mě za to, jakej jsem.“ 

Předsudky jsou především o emocích - co cítíme a čeho se bojíme. Většinou nejsou založeny na znalosti člověka, vůči kterému předsudky máme. Jak se lidově říká – předsudečné chování hází všechny do jednoho pytle a tím lidem ubližuje, protože nedostanou šanci a nemohou se plnohodnotně účastnit života ve společnosti.

Další zdroje:

Keller, J. 2017. „Předsudek, předsudky. “ In Nešpor, Z. R. (Ed.) Sociologická encyklopedie [online]. Sociologický ústav AV ČR.

„Jídlo, které připravujeme společně, není jen pokrmem pro tělo – je to pouto, které drží rodinu pohromadě.“ Jídlo má v romské kultuře symbolický význam. Čistota jídla je spojována s respektem a ctí rodiny, přičemž některé potraviny a rituály jsou považovány za prostředky k udržení sociální soudržnosti a blahobytu v rámci komunity. Například znečištění jídla je vnímáno jako závažné provinění, protože může ovlivnit jak fyzické, tak morální zdraví rodiny. Zvyklosti spojené s jídlem jsou navíc propojeny s širšími kulturními normami, jako je skromnost a genderové role, přičemž příprava jídla představuje prostor pro upevňování hodnot spojených s rodinou a loajalitou ke komunitě.

Romská stravovací kultura, která se formovala po staletí, je nedílnou součástí sociální struktury komunity i přes vlivy migrace a přizpůsobování se místním tradicím. Historicky romské komunity vedly kočovný způsob života, což ovlivnilo výběr potravin i způsoby přípravy potravy. Jídlo bylo proto často jednoduché, snadno přenosné a založené na dostupných surovinách. Tradiční romská jídla zahrnují různé dušené pokrmy, polévky a chléb, často připravované na otevřeném ohni, což odráží praktičnost i komunitní způsob života.

Někteří Romové a Romky využívají tradiční klasifikační systém, hluboce zakořeněný v romské kultuře, který určuje, jaké potraviny se mohou konzumovat, jakým způsobem se mají připravovat a v jakém kontextu se sdílejí. Jsou to tzv. baxtale (šťastné, čisté) potraviny a zakázané bibaxt (nešťastné, nečisté) potraviny. Baxtale potraviny, známé svou výraznou a silnou chutí, zahrnují například černý pepř, česnek, chilli nebo nakládanou zeleninu. Jsou vnímány jako zdroj síly a odolnosti a symbolizují štěstí a čistotu v rámci komunity. Naopak u některých potravin nebo znečištěných předmětů, označovaných jako bibaxt, Romové věří, že těm, kdo je konzumují, přinášejí smůlu. Jídlo se může stát nečistým například tehdy, pokud se ho dotkne někdo považovaný za nečistého nebo pokud je s ním špatně zacházeno – například spadne na zem. Některé druhy masa, například koňské maso, jsou odmítány kvůli své vazbě na zvířata, která byla tradičně považována za cenná.

V současnosti Romové a Romky kombinují ve své kuchyni tradiční romské recepty, jako jsou pišota (šátečky z těsta plněné bramborovou směsí), holubky (zelný list plněný masovou směsí), goja (prasečí střeva plněná bramborovou směsí) nebo marikle (placka z mouky a vody). Převažují zejména u starších Romů a Romek, ale mají je rádi i mladí, kteří vaří často českou tak romskou kuchyni: „Můj manžel je kuchař, takže my máme doma takovou česko-romskou kuchyni. Já spíš vařím ty romský jídla a manžel ty český, rádi experimentujeme.“ Přístup k jídlu ale prochází generační obměnou, nejmladší generace už velmi ráda volí „fast foody, steak nebo vietnamskou kuchyni, popřípadě českou klasiku – bramborový salát, řízek, zelí, knedlík a bůček.“

Shrnutí:

Jídlo hraje v romské kultuře důležitou symbolickou i praktickou roli. Tradiční romská kuchyně byla formována kočovným způsobem života, díky čemuž převažovala jednoduchá, snadno připravitelná jídla z dostupných surovin – typicky dušené pokrmy, polévky a chléb pečený na otevřeném ohni. Příprava jídla zároveň posiluje rodinné vazby a předává hodnoty jako loajalita a skromnost. V současnosti mnoho Romů a Romek kombinuje tradiční romské recepty – například pišotu, holubky či marikle – s českou kuchyní, přičemž mladší generace stále častěji sahá po fast foodu, steaku nebo vietnamské kuchyni. 

Další zdroje: 

Vaření s Maruškou. Tuke TV. [Video].

Fajnovky od Tomáše Funtiho. Tuke TV. [Video].

Lorenz-Meyer, D. (ed.). 2026. Vývar: Nejen romské recepty pro snesitelnější klima. ArtMap.

Podhradská, K. 2022. O vakeriben paš o lekvaris / Povídání u povidel. Kher.

Pieroni, A., Sulaiman, N. & Alrhmoun, M. Food resilience and adaptation on the move: the importance of fostering studies on the Romani local knowledge systems. J Ethnobiology Ethnomedicine 21, 2 (2025). https://doi.org/10.1186/s13002-024-00752-2.

Romské Vánoce, zvané Karačoňa, mají v každé rodině trochu jinou podobu, ale dva zvyky jsou společné skoro všem. První je odpuštění – o Vánocích si Romové odpouštějí křivdy a usmiřují se, často i s pláčem. Není to jen formalita, ale opravdový rituál, který drží komunitu pohromadě. Druhý zvyk je vzpomínka na zemřelé příbuzné – nechává se pro ně jídlo na okně, v koutě pokoje nebo volná židle u stolu s talířem jídla, podobně jako se u nás nechává volné místo pro nečekaného hosta. O Vánocích se na zemřelé nemyslí se strachem, ale s láskou, protože jsou stále součástí rodiny, i když už odešli, patří pořád k sobě. Dárky nosí Ježíšek, který se romsky nazývá Deloro. 

V současnosti vypadají romské Vánoce v rodinách třeba takto: Jednou za rok se sejde celá rodina. Každý se usmívá, povídá si a užívá si atmosféry. V den Vánoc se ráno chodí na hřbitov a zapalují se svíčky blízkým. Doma se pak děti dívají na pohádky a při tom pomáhájí rodičům s přípravami. Vždy nachystají talíře a příbory svým blízkým zvlášť na stůl.  Veškeré jídlo a další věci už jsou naservírovány na stole. Jakmile si totiž všichni sednou ke stolu, nesmí nikdo od stolu vstát, dokud nevstane člověk, který vařil a nabíral jídlo (většinou matka rodiny). Pokud se tato tradice poruší, Romové věří, že některý člen rodiny další rok zemře. Ještě před večeří, než se usadí, společně se pomodlí. U stolu sedí celá rodina: rodiče, děti a prarodiče. Po večeři následuje pohár jako dezert. Poté si jdou děti v doprovodu dědečka umýt ruce a mezitím přijde Ježíšek. Následně se rozbalují dárky, povídá se a tancuje. Všichni si vzájemně popřejí šťastné a veselé Vánoce. Na Boží hod vánoční (25. prosince) se navštěvují další babičky, u kterých se sejde celá rodina. Všichni si popřejí, potřesou si rukama a pak rozbalují dárky a slaví. Oba tyto dny je zakázáno prát, věšet prádlo, zametat, vyhazovat věci, dokonce se nesmí ani umývat nádobí.

„Karačoňa není jen svátek, kdy Deloro nosí dárky – je to chvíle, kdy se rodina stane znovu celou.“ Zdroj: Oláh, V. 1995. Karačoňa / Vánoce,  Romano džaniben 2 (4): 30–32.

Další zdroje:

Emil Cina: The ajsi šaj avel e Viľija / I takový může být Štědrý den. Muzuem romské kultury. [Audiopovídka a text].

Romština je jazyk, který má původ ve starém jazyce zvaném sanskrt. V sanskrtu jsou zaznamenány nejstarší literární památky Indie, což mimo jiné znamená, že před mnoha staletími Romové do Evropy doputovali právě z Indie. Romština má po celém světě hodně různých nářečí (dialektů). Jsou si podobná asi ze dvou třetin. Ta zbylá třetina slovní zásoby se často podobá jazyku země, kde Romové žijí dnes. Když spolu dvě kultury dlouho žijí v jednom prostoru, jejich jazyky se navzájem ovlivňují. Romové žijí mezi Slovany už od vrcholného středověku, a proto některá romská slova pocházejí ze slovanských jazyků. Například slovo kvietkos znamená mezi Romy v Česku a na Slovensku květina, zatímco jiné romské skupiny, které žijí například v Rumunsku, používají slovo luludi. Některá romská slova se naopak začala používat v hovorové češtině. Možná jste už slyšeli slova jako benga (policisté), chálka (jídlo), love (peníze), čávo (chlapec) nebo čajka (dívka). Dialektem romštiny dnes hovoří na světě asi dvanáct milionů lidí. 

Adriana popisuje svůj dvojjazyčný domov: „Já, když jsem doma nebo u babičky, tak mluvíme pořád romsky, ale mluvit česky pro mě taky není nějakej problém, ale nejde mi to vždycky úplně spisovně. Ve škole se snažím, ale někdy mi něco prostě uletí a řeknu to normálně, romsky, a už se tam tomu ani nikdo nediví, berou to. A některý romský slovíčka třeba ani neumím přeložit do češtiny. Ale stejně je pro mě vlastně lepší psát v češtině než v romštině, ale radši to kvůli gramatice dávám kontrolovat babičce, aby mi to opravila, protože ona umí hezky česky, pracuje na úřadě, takže mi umí vždycky poradit.“ 

Zároveň ale mnoho rodičů nechce svoje děti učit romsky, a to proto, aby se lépe dokázaly vyrovnat s nástupem do školy. Tím se romština pomalu ztrácí. Stejně to má třeba Adéla: 

„Jak to máš s jazykem, mluvíš plynule romsky, umíš romsky?“  „Tak tatínek pochází z osady na Slovensku, takže ten mluví plynule, maminka nepochází z osady, ale taky u nich od mala mluvili všichni romsky. Táta nás k tomu moc vést nechtěl, chtěl abychom mluvili perfektně česky. Já dokážu mluvit romsky, ale Romové tady mi řeknou, že mluvím jako gádži. Takže rozumím perfektně, mluvit umím, ale celoročně používám češtinu, no.“ 

Gadži znamená ne-Romka, čímž chce Adéla říct, že podle toho, jak mluví Romové, poznají, že neumí úplně dobře romsky. Má například přízvuk nebo používá nevhodná slova nebo chybně skládá věty.  

To, jak hovoříme, náš jazyk, může v kolektivu znamenat přijetí – například když se snažíme na výletě v cizí zemi hovořit jazykem té země, namísto abychom používali češtinu. Může to ale znamenat i posměch – například když se smějeme lidem, kteří se jazyk teprve učí za jejich chyby v řeči nebo v psaném textu. Jazyk má sílu komunitu tmelit i ji rozrývat.

Další zdroje:

Online romsko-český slovník

Dudža, J. Úplné základy romštiny. NOD Academy Prague. [Video].

Kovářová, S. 2018. Inspirace romská řemesla: Kulturní rozmanitost – jak žijí Romové [Kreativní vzdělávací program]. Romský program ZAEDNO – pracovní list č. 3. Spolek ZAEDNO.

Segregace se děje, když jsou lidé záměrně oddělovaní od ostatních na základě příslušnosti k nějaké skupině – například kvůli svému věku, etnicitě, náboženství nebo podle toho, jaké mají známky ve škole. Můžete se s tím setkat například ve školách, v bydlení nebo v dopravě. Ti lidé, kteří jsou vyčleněni neboli segregováni, pak nemají stejné možnosti jako ostatní, což není fér.

Ella zažila segregaci, když nesměla navštěvovat svoje kamarádky ze školy: „Znám to od první třídy, kdy jsem se nesměla kamarádit s kamarády a nesměla jsem chodit k nim domů právě proto, že jsem byla Romka. Byla jsem ve třídě jediná Romka, rodiče řekli, že Komenského je jedna z nejlepších škol, řekli, že se potom lehce dostanu na střední. Měla jsem jenom jednu kamarádku, kam jsem mohla, protože její tatínek byl Řek, tak mu to nevadilo. Člověk si myslí, že už jsme jako obrněný vůči těmto lidem, ale vůbec to tak není a vždycky vás to zraní a nevím, co mám na to říct. Je to hrozně smutný, že vlastně jsou lidi takový, jaký jsou, a že odsuzujou člověka podle jeho etnicity.“

Segregace vytváří hranice mezi lidmi a to vede k rozdělování celé společnosti.

Další zdroje:

Procházková, M. 2012. Slovíčka: integrace a segregace. ČT edu. Česká televize.

Stalking se děje, když někdo jiného člověka dlouhodobě sleduje nebo obtěžuje. Může mu psát zprávy, čekat na něj před školou nebo někde venku a chodit za ním nebo ho sledovat na internetu. Oběť se pak může cítit vystrašeně a v nebezpečí. Stalking je v ČR trestný čin. V obětech zanechává toto dlouhodobé, nevyžádané a úmyslné obtěžování často hluboké následky. Bojí se třeba vycházet ven sami nebo chodit na sociální sítě.

Eliška popisuje, jak se po stalkingu dnes cítí:  „… já jsem tady jednou byla v parku a sedla jsem si na lavičku a byl vzadu nějaký pán. A já jsem prostě věděla, že on za mnou půjde a že něco po mně bude chtít. A já jsem si sedla a on za mnou přišel. A já jsem se ho lekla, protože od té doby mám fakt strach. A on byl jakože: ‚Já ti nic neudělám, já jen jestli nemáš cigaretu.‘ No ale já už jsem měla v sobě vsugerovaný, že mi jde něco udělat. Pak když venku za mnou stojí chlap, tak chodím rychleji. A taky se mi stalo, že mi pán řekl, že se nemusím bát, jako že mi nic neudělá. Ale já jsem se i tak bála.“

Další zdroje:

Policie ČR: Stalking

Bílý kruh bezpečí – Nebezpečné pronásledování

Lebeda, D. 2018/2023 (16. února). „Stalking a navazující trestná činnost v souvislosti se sociálními sítěmi.“ Šance dětem.

„Říkají nám, že mezi vás nepatříme, a přitom jsme tu celá staletí.“

Stereotypy pramení z přesvědčení, že určité osobě jsou vlastní určité vlastnosti jenom proto, že náleží do určité skupiny, které jsou tyto vlastnosti přisuzovány jako typické. Tyto vlastnosti jsou potom připisovány všem členům skupiny bez zohlednění individuálních odlišností. Výsledkem často bývá nepřiměřená generalizace a až přílišné zjednodušení. 

V Evropě panuje silné přesvědčení o méněcennosti Romů, které je založeno na předsudcích:, například, že se nechtějí integrovat nebo že do Evropy nepatří. Po staletí trpěli Romové, diskriminací založenou na stereotypech o své kultuře. 

K vytváření a šíření negativních stereotypů přispívají významnou měrou mimo jiné média. O Romech informují často v souvislosti s kriminalitou a problémovým soužitím. 

S negativním stereotypem souvisí i označování Romů a Romek. Slovo „c***n“ je kontroverzní výraz. Jde o rasistickou nadávku, která by se měla přestat používat. Z politického i společenského hlediska by každá menšina, každá etnická skupina, měla mít jako první právo určovat a utvářet vlastní identitu. Z tohoto pohledu slovo „c***n“ v romském jazyce neexistuje. V romštině, jazyce Romů, si říkají Romové „Roma“. 

Výrazem „c***ni“ byli Romové nazýváni svým okolím, aniž by jej sami vytvořili nebo alespoň posléze akceptovali; s názvem  c***n se Romové beze zbytku neztotožnili nikdy. Citlivé respektování správného pojmenování je nezbytným předpokladem k navázání rovnocenné a efektivní komunikace mezi majoritou a minoritami. 

Prožívání stereotypů popisuje Darina a Pavel: „Všichni nás hází do jednoho pytle, protože si každý vybaví pod slovem c***n, že krademe, jsme špinavý. Zažil jsem situaci, kdy jsem chtěl pomoct paní s taškou a tu ji vzala a utekla, jako bych ji chtěl zabít.“

„A jednou nám zase učitel řekl, že má ve třídě jednu Romku, která říkala, že je lepší, když se říká c***n, že my Romové nemáme rádi, když se nám říká Romové. Chtěla jsem se ozvat a říct, že to není pravda, že i když to zrovna ta holka nemá ráda, pro ostatní to tak není, pro ostatní je to urážka říct c***n. Podle mě nemá nikdo právo říct c***n, c***n si můžeme říkat my mezi sebou.“  

Další zdroje:

Bezouška, Š. 2016. Stereotypizace Romů a Vietnamců v české společnosti. Kulturní studia / Cultural Studies, 57–73.

Facing History & Ourselves, “We Call Ourselves “Roma”“ [Video].

Horváthová, J. 2002. Kapitoly z dějin Romů. Kapitoly 3 – 5, 12. Společenství Romů na Moravě a Muzeum romské kultury v nakladatelství Lidové noviny.

Politický aktivismus: Evropská unie považuje začlenění Romů do společnosti za jeden z důležitých úkolů, a proto vytvořila několik velkých projektů, které mají Romům pomoct. Zároveň postupně vznikla skupina vzdělaných Romů a Romek – vědců, umělců a odborníků, kteří bojují proti předsudkům vůči Romům, jež ve společnosti dlouho přetrvávají. Tito lidé pracují na univerzitách a v umění, kde se snaží najít nové cesty, jak přemýšlet o romské politice a kultuře – mimo jiné pomocí moderních myšlenek o rovnosti žen a mužů nebo o vztahu mezi bývalými koloniálními mocnostmi a zbytkem světa. Po roce 1989 se navíc romští aktivisté, organizace i mezinárodní instituce začali víc propojovat a spolupracovat. Díky tomu dnes v Evropě i mimo ni existuje mnoho různých skupin a hnutí, které bojují za práva Romů.  Přímá akce a demonstrace: Heslo: „Černí, bílí spojme síly.“

Romové v České republice se jen zřídka organizují do demonstrací nebo veřejných protestů – a není to náhoda. Když se někdo z romské komunity pokusí uspořádat takovou akci, narazí hned na několik překážek. Policie svolavatele vyhledává a zastrašuje. Takzvaní romští předáci – lidé, kteří tvrdí, že mluví za Romy – se snaží demonstraci zabránit, protože mají dobré vztahy s městem a nechtějí je narušit. A část majority, včetně lidí z neziskových organizací, romský protest předem podezírá z toho, že skončí násilím. Navíc mnoho Romů samotných si z dlouhé zkušenosti zvyklo, že veřejný protest stejně nic nezmění – a raději zůstane doma. Výsledkem je, že romský hlas je v české společnosti málokdy slyšet, i když důvodů k protestu je mnoho. 

Pozornost si zaslouží i aktivistická akce skupiny Romane KALE Panthera / Roma Black Panthers. Umělecká skupina Romane Kale Panthera (Romští černí panteři) v rámci výstavy BíLá Místa přepsala kapitolu „Mikeš ukraden“ z Ladovy pohádky a vytvořila upravenou verzi nazvanou „Mifeš ukraden“, v níž je situace nahlížena z pohledu kočujících Romů. Zatímco v originále je Mikeš kladným hrdinou, přepsaná verze záměrně pracuje se stereotypem romské pověrčivosti vůči kočkám a obrací ho – Mifeš se stává zápornou postavou. Skupina tím vědomě poukazuje na to, jak jsou stereotypy zakořeněny nejen v majoritní společnosti, ale i v romské komunitě, a jak mohou být překonány pouze jejich pochopením. Přepsaný text končí větou: „Každá mince má dvě strany,“ čímž naznačuje, že i stereotyp může být vnímán jako ambivalentní – v závislosti na tom, zda podporuje, nebo podrývá vztah společnosti k dané menšině. 

Jak vnímají aktivismus mladí Romové a Romky z našeho výzkumu:

„Kdybychom se domluvili, můžeme něco podniknout, vybudovat a spojit se všichni dohromady. Myslím, že bychom byli schopni něco udělat a změnit. Třeba když byl zavražděn Rom na přehradě, tak se Romové semkli, dělali demonstrace, ale jde to, až když se něco stane, ne v normálních věcech.“ 

„Jak byly ty demonstrace když zabili Roma na přehradě, tak já jsem tam nebyla, protože nemám ráda, když je někde strašně moc lidí a mám z toho strach, že se může cokoliv stát. Ale tu demonstraci pořádala přítelkyně mojí sestřenice, byly o tom různá videa na YouTube, jak to plánovali, Romové se skrz toho vzbouřili. Mělo tam být strašně moc lidí, ale to by nedopadlo dobře, nevím, jak to dopadlo nakonec. Ale určitě o tom všichni mluvili a sdíleli na sociálních sítích, mluvilo se o tom docela dlouho.“ 

„Na demonstraci nechodíme ani se jich neúčastníme. Sledujeme to z internetu a podporujeme je. Za svá práva nějak nebojujeme, ale když jde o něco vážného, snažíme se to vyřešit.“ 

„Romský hlas je v české společnosti málokdy slyšet, i když důvodů k protestu je mnoho,“ což ukazuje, jak těžké je pro Romy veřejně se ozvat. 

Další zdroje:

Kóczé, A. 2020. Gendered and Racialized Social Insecurity of Roma in East Central Europe. In: Van Baar,H., Kóczé, A.(eds) The Roma and Their Struggle for Identity in Contemporary Europe, Berghahn, s. 124–149. 

Romane Kale Panthera [Roma Black Panthers]. Umělecký kolektiv.

Ryšavý, Z. 2020. (29. listopadu). „Romští černí panteři přepsali Ladovu pohádku o Mikešovi. Proč Romové hodili kocoura do pytle?“ Romea.cz.

Uhlová, S. 2014. (9. prosince). „Černí bílí, spojeme síly.“  Deník Referendum.

Anticikanismus, jinými slovy diskriminace Romů, je taková forma vyjadřování a jednání jedinců i politiky a praxe institucí, která vede k marginalizaci či vylučování Romů, devalvování romské kultury a životního stylu, fyzickému násilí či projevům nenávisti namířeným na Romy i další jedince a skupiny, kteří jsou považováni za „c***ny“. Tento přístup vede ke stigmatizaci a historicky (např. v době 2. světové války) i dnes k perzekuci. To vede k tomu, že se s Romy a Romkami zachází jako s domnělou cizí, odlišnou skupinou a jsou spojováni s celou řadou urážlivých stereotypů a zkreslených představ, které samy o sobě představují specifickou formu rasismu. 

Diskriminace Romů je různorodým jevem, který je široce společensky i politicky přijímaný. Jde o zásadní překážku začlenění Romů do širší společnosti, která brání Romům v přístupu k rovným právům, příležitostem a úspěšnému zapojení do sociálního i ekonomického života. 

Příkladů takové diskriminace lze najít celou řadu. Mezi současné projevy anticikanismu může s ohledem na celkový kontext patřit mimo jiné: Popírání či schvalování genocidy Romů. Podněcování, omlouvání a páchání násilí na romských komunitách či jedincích romského původu či ničení majetku Romů. Nucené nebo nedobrovolné sterilizace a fyzické nebo psychické násilí na Romech. Udržování a podporování předsudečných stereotypů o Romech. Obviňování Romů ze způsobování skutečných nebo smyšlených společenských, politických, kulturních, ekonomických nebo zdravotnických problémů a s tím spojené projevy nenávisti. Šíření stereotypu, že Romové mají tendenci ke zločinnému chování. Využívání pojmu „c***n“ jako nadávky. Schvalování nebo podporování mechanismů vylučujících Romy na základě rasově diskriminačních předpokladů, jako je například vylučování z běžných škol nebo institucionální postupy a politická opatření, která vedou k segregaci romských komunit. Provádění politických opatření pro arbitrární nebo diskriminační vysídlování Romů a romských komunit bez právního základu nebo vytváření podmínek, které toto umožňují. Připisování kolektivní odpovědnosti za skutečné nebo smyšlené jednání jednotlivců z romských komunit všem Romům. Šíření nenávisti proti romským komunitám v jakékoliv formě, tedy například v médiích, a to včetně internetu a sociálních sítí. 

Darina říká: „Myslím si, že nás budou pořád Češi nenávidět, to tak prostě vždy bylo, je a bude. V budoucnu sice budou nějaká práva, takže budeme právně chráněni. Těm lidem se ale nedá měnit DNA, říct jim, že nebudou nenávidět Romy, ale i Černochy, Židy. To je prostě dané. To je takový instinkt. Vždy to tak bude, ale to stejné se týká i nás, my se tak někdy taky chováme. Je to součást celého světa. Rasismus nevymýtíš. Nenávist má každý člověk. Musí se to regulovat právem a tresty, které ti to nedovolí. Pak si rozmyslíš, jestli budeš něco o někom říkat nebo mu něco dělat, když víš, že za to budeš potrestána nebo budeš mít problém, že tě za to společnost odsoudí.“ 

Anticikanismus vede k marginalizaci, devalvaci (snižování významu) romské kultury a v krajních případech až k fyzickému násilí. Je zásadní překážkou začlenění Romů do společnosti, která se projevuje napříč společností, mimo jiné obviňováním Romů ze skutečných či smyšlených problémů a připisováním kolektivní odpovědnosti za jednání jednotlivců všem Romům a Romkám.

Slovo gender pochází z angličtiny a označuje to, jak se člověk sám vnímá a jak se prezentuje ve společnosti – zda jako muž, žena nebo jinak. Je důležité rozlišovat mezi biologickým pohlavím, které je dáno tělesně při narození, a genderem, který odráží vnitřní prožívání a společenské role. Společnost nás odmalička učí, co je typicky mužské a co typicky ženské – například že chlapci by měli být silní a dívky citlivé nebo že některá povolání jsou pro muže a jiná pro ženy. Takovým očekáváním říkáme genderové stereotypy a různé společnosti a kultury mají různé stereotypy.  

Je dobré se zamyslet: jsou tato očekávání skutečně přirozená, nebo jsme se je naučili od okolí? Většina vědců se dnes shoduje, že gender je kombinací biologie, výchovy a kultury av různých společnostech a historických obdobích vypadal jinak. Co považujeme za přirozené, je proto dáno dobou a kulturou a v čase se mění. Někteří lidé se navíc necítí jednoznačně jako muž nebo žena, a to je součástí přirozené lidské různorodosti. Téma genderu se dotýká každého z nás, neboť ovlivňuje, jaká máme očekávání od sebe i od druhých, a stojí za to o něm přemýšlet s otevřenou hlavou. 

Daniela popisuje genderové předsudky a stereotypy, se kterými se setkala a s nimiž třeba i sama v sobě bojuje: „Já jsem třeba vždycky měla pocit, že jako ženy a holky, že se po nás tak jako chce, abychom byly pořád upravené a… A nevím, byly… Seděly nějak a vypadaly hezky. A já jsem měla třeba hlavně v pubertě rebelský období, kdy jsem dělala přesnej opak všeho a byla jsem jakoby naštvaná, že se to po mně chce… Mně se to samotný líbí, když je žena upravená. A když prostě hezky sedí nebo jako… Prezentuje se fakt jako elegantně. Tak se mi to líbí. Jenomže když mám nějaký svoje období, kdy prostě nechci… Já mám prostě období, kdy… vstanu, nenamaluju se do školy. Nejradši na sebe hodím tepláky, mikinu, dám si kapuci, aby mě nikdo neviděl. A pak mám období, že se namaluju, protože se cítím potom jako dobře, jako komfortně. Ale cítím se komfortně, i když jako nejsem takhle upravená. Ale není to ono. Nejradši bych chtěla, aby mě nikdo neviděl.“ 

Kolik z toho, co děláme pro sebe, děláme vlastně pro ostatní? A kolik z toho, co odmítáme, odmítáme proto, že to někdo očekává? Gender popisuje očekávání, která společnost klade na muže a ženy – a my je často přijímáme, aniž bychom si to uvědomili. 

V různých zemích a dobách platila jiná pravidla pro muže a ženy – takže nic z toho není přirozené navždy.

Další zdroje:

Smetáčková, I. a L. Jarkovská. 2006. Gender ve škole. Otevřená společnost o.p.s.. [Pracovní listy a informace pro vyučující občanské nauky].

Romské komunity jsou velmi rozmanité – některé se samy označují jako Romové, jiné dostaly negativní nálepku „c***ni“ – a všechny mají své místo v historii bez ohledu na to, jak svou identitu pojmenovávají. Romské děti se ve škole běžně učí o českých dějinách a kultuře; děti neromské se však o tom, co prožívali dávní i méně dávní předkové jejich spolužáků – Romů, dosud mnoho nedozvídají. Je tomu tak patrně i proto, že literatura o romských dějinách teprve vzniká. Romové všechny své zážitky, zkušenosti, životní moudrosti získané po předcích předávali zase svým potomkům vždy jen ústně, nepoužívali písmo, nevytvářeli proto ani literaturu. Zato bohatství své kultury vkládali do řady písní, pohádek, pověstí, anekdot, pořekadel. Ústním podáním se ale dějiny od nejstarších dob tradovat nedají, a tak při snaze sestavit přehled dějinného vývoje romského etnika je třeba vycházet především z písemných pramenů, které jsou výhradně původu neromského. A to je jeden z největších problémů, s jakým se musí historici a romisté potýkat při bádání o dějinách Romů.  

Po opuštění indické pravlasti byli Romové v každé společnosti, do které přišli, jen jednou z mnoha menšin – nestáli ve středu dění a autoři kronik, soudních spisů a jiných dobových písemností se o nich zmiňovali jen málo. A když už se o nich psalo, bylo to většinou proto, že udělali něco, co se většinové společnosti nelíbilo – třeba porušili nějaké pravidlo a byli za to potrestáni. Proto z těchto pramenů vzniká dost jednostranný a negativní obraz Romů jako lidí, kteří žebrali, kradli nebo se toulali. Zajímavé ale je, že úplně jiný pohled na Romy najdeme v dílech mnoha umělců – ti Romy často obdivovali a jejich způsob života byl pro ně velkým zdrojem inspirace. 

Kdybychom se na Romy dívali jen prostřednictvím těchto strohých úředních záznamů, dostali bychom velmi zjednodušený obraz. Dozvěděli bychom se sice, jak Romy vnímala většinová společnost, ale vůbec nic o tom, co prožívali oni sami. Proto je potřeba zajímat se i o ústní lidovou slovesnost, tedy pohádky a vyprávění, která si Romové po staletí předávali mezi sebou – jen díky nim totiž můžeme nahlédnout do romské minulosti očima samotných Romů. 

Důležité je také vědět, že takzvaný „romský problém“ (jak se o něm často mluví) není jen záležitostí samotných Romů. Je to problém celé společnosti, ve které Romové žijí – obě strany se na jeho existenci podílejí stejnou měrou. 

Romové navíc nikdy netvořili jednu stejnorodou skupinu. Jejich předkové pravděpodobně patřili v Indii k různým kastám, z nichž každá měla vlastní jméno, často podle profese. Teprve po odchodu z Indie a příchodu do zemí s odlišným obyvatelstvem si tyto skupiny začaly uvědomovat, že mají společný původ. Postupně se z původního indického označení „Dom“ v evropském prostředí vyvinulo slovo „Rom“ – a je důležité vědět, že jde o jméno, které si Romové dali sami sobě (podobně jako Romňi = žena, Roma = lidé). To je zásadní rozdíl oproti slovu „c***n“, které Romům dala většinová společnost zvenčí. 

Lidé z romských kast pravděpodobně nezaujímali vždy tak nízké sociální postavení jako dnes. Příslušnost k nejnižším a opovrhovaným sociálním vrstvám byla nejspíše vyvolána zásadními politickými změnami na území Indie.  

Například slovo „cikán“ bylo historicky součástí jmen několika šlechtických rodů (např. Cikánové z Rottensteina) a v 15.–16. století se používalo i jako přezdívka nebo skutečné jméno vlivných měšťanů, například purkmistrů Sixta Cikána a Mikeše Cikána – někdy dokonce s nádechem uznání jako v případě purkrabího, který si přezdívku vysloužil za statečnost při obléhání hradu husity. Za těmito jmény ale nehledejme skutečné Romy. Slovo „cikán“ se často objevovalo i v místních názvech obcí, polí, luk či vrchů. 

A co říkají k různým romským skupinám mladí Romové a Romky, kteří na vývoji této hry spolupracovali?

„Vnímám je (olašské Romy) úplně jinak než jako nás Rumungry, jakože nevím, jestli to takhle můžu říct, abych neurazila, ale normálním Romům Olaši říkají Rumungři. Oni tu identitu mají takovou, že oni se považují za správné Romy a nás berou jako ‚pogádžovštělí‘ a že jako si prostě hrajeme na c***y a oni jsou ty pravý c***i. Vnímám je tak, že jejich řeč je po celém světě. Ona je úplně odlišná oproti té naší a oni říkají to samé, že naše řeč není ta pravá. Takže oni se cítí jako dostat nadřazeně oproti jako kdyby nám. Jo, myslím si, že mají i jinou kuchyni než my a chování… To jako kdyby tady na Moravě vůbec nevyhovuje. A celkově si jako na ně musíte dávat dost pozor. Já mám švagra, který je známý, zná ho šoubyznys, je v pohodě, je v naší rodině už dvacet let. Jako kdyby on pochytil věci naše a zároveň my jsme byli rádi když mluvil olašsky nebo jsme se ho vyptávali na jejich zvuky a tradice. A jako kdyby nás to obohatilo, že my jsme měli tu toleranci v rodině, že jsme ho přijali a on jako kdyby přijal nás jo. Ale už sestra, když šla do té olašské rodiny, tak to vůbec neměla jednoduché, protože jí nikdo jako přijmout nechtěl, takže jako párovat se Rumungro s olašskými není nic snadného a myslím si, že to obnáší úskalí, spousta úskalí pro ten pár.“ 

Romové netvoří jednolitou skupinu, ale vnitřně rozmanité společenství s různým původem, jazykem i sebeoznačením, jehož dějiny navíc zůstávají neromským žákům ve škole z velké části neznámé, protože se dochovaly především ústně a byly zaznamenávány výhradně neromskými prameny. 

Tip do výuky:

RomArchive je digitální archiv romského umění a kultury, jehož podstatou je sebereprezentace – Romové v něm sami prezentují svou kulturu a historii, místo aby byli zobrazováni pohledem majority. Archiv je rozdělen do deseti tematických sekcí (fotografie, výtvarné umění, film, hudba, flamenco, tanec, divadlo, literatura, romské hnutí za občanská práva a hlasy obětí holocaustu) a shromažďuje eseje, biografie i audiovizuální materiály ze soukromých sbírek, muzeí a archivů z celého světa. Jde tak o příklad romské mobilizace, která aktivně přispívá k přehodnocení místa Romů v evropských dějinách. 

Odkaz na RomArchive

Další zdroje: 

Horváthová, J. 2002. Kapitoly z dějin Romů. Kapitoly 1-5 a 9-13. Člověk v tísni, společnost při ČT o.p.s.

Veškerou tíhu života na cestách, na samotném okraji společnosti, bolest i radost ukládali Romové do hudby a písní, které je provázejí celým životem. Odedávna písně byly a stále jsou součástí všech romských rodinných oslav – obřadů stejně jako každodenního života. (Viz přísloví: Lačhi giľi, so pes rovel opre. – Dobrá je písnička, při které se člověk může vyplakat. Nebo: Andre giľi, šaj pes phenel savoro. – Písní můžeš vypovědět všechno.) Zcela odlišný repertoár hrávali romští muzikanti na zakázku Neromů a jiný sami pro svoji potřebu. (Viz přísloví: Gadžeske bašavav andro kan, Romeske andro jilo. – Gadžovi hraju do ouška, Romovi do srdce). To také dokládá, že Romové neznalí not (jako šumaři) byli schopni zahrát nejen svoje vlastní romské melodie a písně, ale i hudbu známých autorů. 

Jednou z nejzajímavějších charakteristik romské hudby je její velká rozmanitost. Zahrnuje mnoho různých stylů – například flamenco španělských Romů, gypsy jazz francouzských Manouche, rumunskou hudbu manele nebo maďarskou magyar nóta. Tyto styly se od sebe často výrazně liší, a přesto je lidé vnímají jako typicky romské.  Příslušníci romského etnika jsou často charakterizováni jako hudebníci. I to však může být stereotypem, který esencializuje celou skupinu, a zařazuje tak Romy a Romky do jedné kategorie, která je jim majoritou přiřazena – Rom = hudebník. Toto opět vytváří stereotypní očekávání, neboť někteří Romové a Romky hrát na nástroje neumí, dokonce ani nemusí být muzikální. Data také ukazují, že Romové a Romky poslouchají romskou hudbu, ale stejně tak i neromskou. 

Výpovědi mladých Romů a Romek o hudbě:

„Rád bych uměl (na hudební nástroj), protože to umím to ocenit. Je to fakt, jako musí prostě to mít člověk v sobě, ale nehraju na žádný hudební nástroje, spíš jsem ten, co poslouchá, a hudba tak asi hip hop a rap.“

„Ráda zpívám a tvořím hudbu. Zpívám odmala (asi od 13 let) a baví mě to. Vždy mi to zlepší den, je to pro mě vším. V hudbě vyjadřuji a dávám ze sebe ven všechny své emoce a pocity. Ke zpěvu mě vede rodina, hlavně táta, ten mě učil od mala. Nemám jeden oblíbený styl hudby, zpívám a tvořím podle toho, co se mi líbí… Mám ráda alternativní rock a phonk… Já poslouchám úplně všechno kromě popu prostě. Ale u popu se mi líbí jenom Lady Gaga…“

„Co dělám? Když jsem sama a nikdo není doma, tak hned toho využiju a jdu si zpívat.“

„Každý člověk je jiný. Já mám ráda rap, protože mám ráda rychlou hudbu a texty, ale nedá se říct, že Romové poslouchají jeden styl hudby, je to o lidech. Poslouchám romskou hudbu, třeba Gipsy Teplice, dále poslouchám funky, jazz, RnB, konkrétně Stevia Wondera, Whitney Houston, Michaela Jacksona, Earth, Wind and Fire.“

Halgató

„V den pohřbu jdou všichni na pohřeb. Většinou se tam hrajou halgatony, což jsou jakoby… Což je… Romská hudba, která pochází, myslím, z Maďarska. Hraje se tam na housle a je to šíleně smutná hudba.“

Romské zpěvy halgata jsou specifický hudební žánr. Charakterizují ho táhlé, smutné písně, většinou doprovázené lehkým doprovodem kytary nebo houslí.  

Romská hudba je odrazem života – v jejích tónech se potkávají emoce, tradice i každodenní zkušenost. Denisa říká: „U mě, ale i u většiny Romů je hudba hodně důležitou součástí našich životů. Já osobně jsem vyrůstala v hudební rodině. Když jdu do prostředí, kde se ta hudba příliš nevyskytuje, cítím se, jako kdyby city zmizely. Hudba léčí, je radostí i smutkem.“ 

Playlist pro výuku (písně zmiňované romskou mládeží jako známé, oblíbené – 2025-2026) 

Krásne dievča

Džava mange pale pirani

Jabbar – Cesaretsizce Olmuyor

Romská hymna Gelem gelem

Barrio Boyzz Eres Mi Verdad

Anushik Alaverdyan / Cover by Anna Maria Bagarová Sako Džanel

Ondrej Ferko & Ondra Gizman Ml Avlias Palman

Matuš Bagar a Pavel Dirda Romale ušten upre

Další zdroje:

Nuska, P. (b.r.). Romani Chords. MSCA-PF research project funded by the European Commission. 

Hlávková, A. 2026. (10. února). „Vyzpívat se z utrpení: Romský zpěv halgató se předává po generace, je důležitý pro komunitu a identitu.“ iRozhlas. Český rozhlas.

Horváthová, J. 2002. Kapitoly z dějin Romů. Kapitola 6,7,8. Člověk v tísni, společnosti při ČT o.p.s.

Podle jednoho romského folklórního vyprávění existovalo kdysi zrcadlo, které ukazovalo pravdu. Zrcadlo se rozbilo na tisíce střepů a ty se roznesly po celém světě. Každý člověk od té doby vlastní jen jeden z nich a vidí v něm jen část skutečnosti, zkreslenou svým vlastním úhlem pohledu. Celý obraz lze poskládat jedině tehdy, když si lidé navzájem naslouchají a sdílejí své příběhy. 

Tento motiv není jen pohádka. Vyprávění Romů, které se předávalo z generace na generaci, plnilo podobnou funkci jako divadlo nebo literatura v jiných kulturách. Upevňovalo hodnoty, budovalo pocit sounáležitosti a uchovávalo kolektivní paměť. Sociální antropologové by řekli, že vyprávění příběhů je jedna z nejstarších lidských strategií, jak dávat světu smysl a nacházet v něm své místo. 

Legendu zapsala romská spisovatelka Margita Reiznerová (1945–2020). Do sborníku Kale ruži přispěla povídkou Le Romengero gendalos (Zrcadlo Romů) a stála u zrodu časopisů Amaro lav (Naše slovo) a Romano gendalos (Romské zrcadlo), kde působila jako redaktorka. Hlavní motiv její legendy se také stal námětem jednoho z pohádkových příběhů večerníčkového animovaného seriálu finské režisérky Katariiny Lillqvist Mire bala kale hin (Moje vlasy jsou černé). Jde o česko-finský animovaný seriál z roku 2001 natočený na motivy romských lidových pověstí z celého světa.  

Obraz rozbitého zrcadla lze číst jako výzvu: žádný z nás nemá celou pravdu, každý vidí jen kousek. Proto potřebujeme jeden druhého.

Další zdroje:

Hübschmannová, M. (ed.). 1990. Kale ruži. Hradec Králové: Krajské kulturní středisko.

Reiznerová, M. 1990. „Le Romengero gendalos (Zrcadlo Romů).“ In: Milena Hübschmannová (ed.), Kale ruži. Hradec Králové: Krajské kulturní středisko.

Hübschmannová, M. 1999. Romské pohádky. Praha: Fortuna.

Wikipedie, heslo Margita Reiznerová.  

Wagner, P. 2007. Legendy o původu Romů: Sonda zaměřená na jejich motivy. Romano Džaniben 14/1. 

Lillqvist, K. 2001. Mire bala kale hin, díl 2, Královské zrcadlo. Česká televize. [Video].

Každoročně jej v České republice slavíme 8. dubna již od roku 2001. Historie sahá do roku 1971, kdy se konal první světový romský kongres poblíž Londýna v Anglii. Právě zde vznikla Mezinárodní romská unie, romská vlajka, hymna Gelem, gelem a sjednotilo se preferované označení „Rom“. Od roku 1990 se pak Mezinárodní den Romů slaví každoročně 8. dubna a postupně se rozšířil do mnoha zemí světa.

Má připomínat den, kdy se oficiálně zpečetila mezinárodní spolupráce Romů a romské hnutí dostalo mezinárodní a politicko-společenský rozměr. Od tohoto roku je 8. duben uznáván vládami a světovými institucemi. Mezinárodní den Romů se každoročně slaví 8. dubna po celém světě. Mezinárodní den Romů připomíná historii, kulturu a identitu Romů a zároveň upozorňuje na jejich místo v dnešní společnosti. Není to jen symbolický svátek, ale také důležitý moment, kdy se mluví o porozumění, respektu a společném soužití. Tento den není jen o oslavách, hudbě a tanci, ale také o hlubším pochopení romské kultury, tradic a hodnot. Pomáhá bourat předsudky a přibližuje romskou komunitu širší veřejnosti. Právě díky těmto akcím mají lidé možnost vidět romskou kulturu jinak než jen přes stereotypy. 

Tento den připomíná romskou historii a identitu, ukazuje bohatství romské kultury, pomáhá bourat předsudky a vytváří prostor pro porozumění mezi lidmi.

Další zdroje:

Muzeum romské kultury. 2021. (8. dubna). Mezinárodní den Romů 2021.  

Muzeum romské kultury. 2021. (8. dubna). PhDr. Jana Horváthová ředitelka Muzea romské kultury. [Video].

Oračko, I. 2026. (6. dubna). „Mezinárodní den Romů: proč se slaví 8. dubna a jaký má význam dnes.“ Romasan.cz. 

Úřad vlády České republiky. 2015. (7. dubna). AVÍZO: Mezinárodní den Romů slavíme 8. dubna. Vláda České republiky.

Dle výzkumných a monitorovacích zpráv mezinárodních organizací nenávistné projevy v online prostoru nejčastěji míří na menšiny, ať už se jedná o Romy, LGBTQ+ osoby, přistěhovalce, nebo další skupiny osob. Hate speech přitom vytváří či podporuje napětí ve společnosti a často je jen předstupněm skutečného násilí. To v nedávné době potvrdily nenávistí motivované útoky v České republice, na Slovensku nebo v Maďarsku.

Slovní útoky v online prostoru vůči určitým menšinám ve společnosti s sebou nesou nicméně i další následky. Posilování negativních stereotypů či předsudků, vytváření společenských bariér, vytěsňování určité skupiny na okraj společnosti, zásah do psychické integrity a důstojnosti jednotlivců nebo šíření nepravdivých či zavádějících zpráv o takové skupině jsou jen některými z nich. 

Nejznámějším zvlášť závažným předsudečným zločinem v České republice je žhářský útok ve Vítkově z roku 2009. Čtyři neonacisté při něm zapálili třemi zápalnými lahvemi dům obývaný romskou rodinou. Zranění utrpěli tři lidé včetně dvouleté dívky s životem ohrožujícími popáleninami třetího a čtvrtého stupně na více než 80 % těla. Předčasné propuštění pachatelů v roce 2023 vyvolalo další vlnu nenávistných protiromských projevů. Mezi nenávistné komentáře patřil například výrok, že pachatelé „udělali čin [založení požáru] špatně,“ čímž bylo myšleno, že pachatelé útok na rodinu nedokončili v plném rozsahu.

Online nenávist vůči Romům není neškodná – posiluje předsudky, vytěsňuje Romy na okraj společnosti a může vyústit až ve skutečné násilí, jak dokládají i otevřeně schvalující komentáře k žhářskému útoku ve Vítkově, kde někteří lidé litovali, že útočníci svůj čin „nedokončili“.

Od roku 1989 bylo v České republice i v dalších zemích zdokumentováno mnoho případů násilí páchaného na Romech. Zprávy organizací, jako je například budapešťské European Roma Rights Centre (ERRC), které vzniklo v roce 1996 a dodnes tato témata sleduje, ukazují, že toto násilí úzce souviselo s tím, jak na něj reagovaly (nebo nereagovaly) veřejné orgány – tedy policie, soudy či zdravotnická zařízení.

Dokumentované případy zahrnují situace, kdy policie nebo zdravotnické orgány odmítly útoky na Romy vyšetřit nebo je vůbec nahlásit. Byl popírán rasový motiv útoků, ačkoliv byl zjevný, byla mařena nezávislá vyšetřování nebo soudní řízení, policisté sami pasivně přihlíželi násilí, nebo se na něm dokonce aktivně podíleli – někdy i ve spolupráci s extremistickými skupinami, policie sama porušovala práva Romů a v některých případech obrátila obvinění ve svůj prospěch, tedy proti obětem.

Tyto případy ukazují, že problém násilí vůči Romům nelze oddělit od širšího fungování institucí, které mají občany chránit – jejich nedostatečná reakce nebo přímá spoluúčast měla na rozšíření tohoto násilí zásadní vliv. 

Evropské centrum pro práva Romů (ERRC) je mezinárodní organizace veřejného zájmu vedená Romy, která se prostřednictvím strategické litigace, výzkumu a tvorby politik, advokacie a vzdělávání v oblasti lidských práv věnuje boji proti antiromskému rasismu a porušování lidských práv Romů. 

Kauzy které řeší v České republice jsou dostupné zde.

Jak násilí prožívali mladí Romové a Romky, kteří na tvorbě počítačové hry spolupracovali?

„Šikanu jsem zažila na základní škole. Nesměla jsem se kamarádit s Neromy. Ve škole jsem se kamarádila více s Romy, protože jsem si s nimi rozuměla víc a chápali jsme se víc, pořád se s nimi vídám. Byli jsme na tom naštěstí finančně dobře… Většinou jsme dostávali od mamky peníze, do pekárny a na vitacity. Ve škole jsem měla dvakrát trojku z chování, protože jsem chodila na Křenovou. Tam byly takový zvláštní učitelky, nás mlátily tak, že mi třeba tekla krev z nosu. Bylo tam velké procento Romů, ale nebyla to segregovaná škola, ty za nás nebyly, patřili jsme tam spádově.“

 „V dětství jsem byla hodně šikanovaná a mlácená, nechalo to ve mě následky – nechám se snadno vytočit, ale taky mi to poskytlo obranu proti strachu – nebojím se nikoho, ničeho, bez problémů jdu do bitky.“ 

Romové v Česku i jinde v Evropě čelí násilí, které je umožňováno mlčením nebo nečinností institucí, jež je mají chránit. Policie a soudy, které měly Romy před násilím chránit, často samy k jeho rozšíření přispívaly.

Romky a Romové se dnes oblékají stejně jako ostatní lidé kolem nás. Nakupují ve stejných obchodech a vybírají si oblečení podle toho, kam právě jdou – do školy, na sport, na oslavu nebo jen tak ven s kamarády. Mladí Romové a Romky rádi sledují módní trendy stejně jako jejich vrstevníci a oblékají se třeba do džínů, mikin, tenisek nebo sportovního oblečení. Tak jako u každého člověka, i jejich styl závisí hlavně na osobním vkusu, příležitosti a na tom, co je jim příjemné.  

Stejně jako mají Češi a Moravané své lidové kroje, měli i Romové svůj tradiční oděv. Ten se lišil podle toho, ze které skupiny Romové pocházeli. Nejvýraznější byl u tzv. olašských Romů. Ženy nosily dlouhé, barevné sukně, šátky uvázané na hlavě a výrazné zlaté šperky. Muži se oblékali do barevných košil – nejčastěji červených nebo bílých – a nosili klobouk či jinou pokrývku hlavy. Obecně tedy platilo, že poznávacím znakem tradičního romského oděvu byla dlouhá sukně u žen a pokrývka hlavy u mužů. 

Romská kultura je v mnoha ohledech velmi rozmanitá, a proto nelze říct, že by existoval jeden typický romský styl oblékání – každý Rom a každá Romka mají totiž především jedinečnou osobnost. Například Jana komentuje stereotypní představy o tom, že Romové ještě stále nosí kroje, takto: „Tak já si myslím, že doba jde dál, ale prostě já osobně se raději oblékám hodně extravagantně, protože se ráda cítím prostě originální a nemám ráda tu klasiku. Ráda experimentuju, ale samozřejmě teplákovky, jo, to si doma třeba nenechám ujít. Je fakt, že mladí jsou hodně ulítlí na teplákovky. Proč zrovna teplákovky? Protože pohodlí.“

A co si rádi oblékáte vy? Jaké jsou vaše oblíbené kousky a proč?

Romská kultura je pestrá, a proto žádný typický romský styl prostě neexistuje.

Další zdroje:

Jurková, Z., Moyzes, T. a E. Rigová. 2020 (10. červen). Neoklešťuju umění jen na adoraci Romů, jde mi o dialog, říká významná slovenská umělkyně vystavující v Praze. ČR Vltava. Český rozhas. [Podcast a text].

Tradiční oděv Romů – viz Davidová, E. 1999. Ke způsobu bydlení, obživy a odívání , in Romové – O Roma. Tradice a současnost. Kol. autorů. Svan: Moravské zemské muzeum. s. 44–46.

Tento pojem pochází z USA a je přímou reakcí na tamější diskriminaci. Afirmativní akce představuje úsilí k překonání minulé a institucionální diskriminace zvýšením počtu etnických menšin (nebo i žen) ve školách a zaměstnáních. Slouží tak jako nástroj který omezuje diskriminaci na úrovni institucí. Vedle prohlášení diskriminace za nezákonnou uděluje preferenční výhody členům skupin, které jsou diskriminovány, narovnává tak historickou křivdu. Cílem je integrace znevýhodněných skupin obyvatelstva, kterému má nastolit rovné příležitosti. 

Mladí Romové a Romky, kteří se podíleli na tvorbě této počítačové hry, říkají k tématu pozitivního rasismu toto:

„Skvělý příklad jsou ty nadnárodní společnosti, ABB, Nestlé, Volkswagen, které zavedly antidiskriminační pravidla a zásady, pokud budeš mít rasistické projevování, tak letíš. To si myslím, že pomohlo, protože jsou tak velcí hráči na poli zaměstnanosti a ekonomiky, jsou v tom peníze. Lidi to musí respektovat a díky tomu se změní, naučí Čechy nechovat se rasisticky.“ 

Afirmativní akce je nástroj vzniklý v USA, který se snaží napravit historickou i institucionální diskriminaci tím, že znevýhodněným skupinám – například etnickým menšinám – dává přednostní přístup ke vzdělání a zaměstnání, čímž jim má zajistit rovné příležitosti.

Zdroje:

Kamín, T. Affirmative Action – obrácená forma diskriminace? In Časopis pro právní vědu a praxi, 9(4), (2001). 378–384.

Radost je pozitivní emoce, vyjadřuje velké potěšení a štěstí, také je to stav štěstí a blaženosti způsobený tím, že se stalo něco dobrého a uspokojivého. Pocit radosti je sdílený napříč sociálními skupinami a kulturami, nezáleží na etnicitě, ale spíše na věku. Rozdíl můžeme vidět v tzv. generačním posunu ve vnímání radosti, kdy rodiče často spojují pocit radosti se svým dítětem a jeho úspěchy a štěstím. 

Co dělá radost mladým Romům a Romkám?

Práce v obchodě:  „To vlastně patří k tomu smutku, i k té radosti, a to je to, že mi na konci prosince v brigádě řekli, že mi nemůžou prodloužit smlouvu a já jsem z toho byla zoufalá. Tak jsem si rychle hledala novou a dneska je začátek ledna a mě dneska vzali do práce. Budu dělat v Albertu a mám z toho fakt velkou radost. A ta paní na pohovoru mi řekla, že můj životopis vypadá hodně dobře a na to, že jsem tak mladá, takže mám dost pěkný životopis. Takže jsem z toho fakt šťastná. Můj postoj k tomu je vlastně, že se můžu ještě víc zdokonalovat.“

Když se něco povede, na čem záleží: „Když cítím radost, jsou to příjemné pocity, takové jako chvění po těle a koutky se mi automaticky zvednou nahoru. Pociťuju takový hřejivý pocit kolem žaludku. Radost cítím, když se jako něco povede, na čem člověku hodně záleží. Potom když něco dostane, co dlouho chtěl. Potom když se něco povede lidem, na kterých mu záleží. To je spíš takový pocit úlevy, ale vlastně i štěstí. Když jdeš třeba na nějakou akci, kde se dobře bavíš.“ 

Oblečení a sport: „Mým blízkým, teda spíš těm mladším a ještě k tomu holkám ,dělá radost určitě jako oblečení, který mají rády, když někam chodí a tak, a klukům zase když to vezmu z pohledu úspěchu ze sportu.“

Hudba, tanec, jídlo: „Romové mají rádi muziku, tanec, jídlo. My Romové nemáme svůj vlastní stát. Kočovali jsme a i dodnes jsme po celém světě. Máme rádi oslavy, zábavy. A ne jen pro jídlo a tanec, ale i proto, že můžeme trávit čas všichni společně jako rodina. V mém okolí se lidi věnují práci a plní si své sny.“

Čas s přáteli a vytyčení  společných životních cílů:  „… Moment, který jsem prožila se svou nejlepší kamarádkou Erikou v  nákupním centru Olympia… Je to můj nejbližší člověk (kromě rodiny), je pro mě jako sestra. Máme spolu plány do budoucna, máme společné sny. Chceme spolu dosáhnout hodně věcí. A tahle vzpomínka ve mně vyvolává radost. Byl to den užití si s kamarádkou, kdy jsme si o všem povídaly – o tom, jak se  máme, jak se nám daří, o našich snech… Přímo v tento den jsme si daly slib, když už jsme jely domů z  Olympie, že dosáhneme cíle, který jsme si daly, abychom si pak mohly říct: ‚Jo, zvládly jsme to.‘ Pořád se toho držíme, máme to v  srdcích a jdeme si za tím.“

Generační posun v pocitu radosti: „Tak a u starších je to, když se zase jako asi povede něco jejich dětem, ale hodně je to v jejich partnerských vztazích. Jako je to spojený s tím, na čem člověku záleží. Myslím si, že věk určitě ovlivňuje prožívání radosti… Tak pak zrovna dnešní generace dokáže mít jenom mnohem menší radosti. A nevím, jestli to dokážou vlastně tak intenzivně prožít, jestli jako mají už tolik nějaký věci, který jim dokážou takto radost vykouzlit, když všechno hnedka dostanou. Kromě vztahů, ale jinak ty jaksi materiální.“

Radost z dětí: „Radost mi dělá moje dcera, protože jí dávám vše, co jsem nikdy neměla. Snažím se jí dopřát studium, které jsem kvůli šikaně mého etnika a tak dále nezvládla. Snažím se jí dopřát jen to nejlepší, lásku, studium a věci, co jsem nikdy nezažila.“

„To připomíná tu radost v tom, že jí tu radost dělá ta dcerka.“

„Určitě, určitě protože Romové by za své děti umírali, dali by jim život. Děti jsou pro ně to největší štěstí a největší radost v životě. Radši bude o chlebu, bude o vodě, ale bude mít své děti a nenechá nikoho svým dětem ublížit. To jsou nehorázně velké hádky. Ať je pravda jakákoliv, nikdy nenechá nikdo řvát na své děcko, aby řval někdo cizí. Můžu zařvat já, ale ne někdo cizí. Děti jsou to největší bohatství.“

Hudba – písně, které dle mladé romské dívky navozují radostný pocit: 

Krásne dievča

Džava mange pale pirani

Shrnutí

Radost můžeme chápat jako pozitivní tělesnou reakci (zvednuté koutky úst, hřejivý pocit, chvění). Zároveň je citem – například trvalá radost z dětí, z přátelství nebo z vlastní identity je již hluboký, kulturně formovaný prožitek, ne jen okamžitá reakce. Radost nezná hranice etnika nebo barvu pleti – je to pocit, který spojuje nás všechny. Největší radost není v tom, co máš, ale v tom, na kom ti záleží. Milena říká: „Romové by za své děti umírali, dali by jim život. Děti jsou pro ně to největší štěstí a největší radost v životě.“ 

Další zdroje:

Křivohlavý, J. 2004. Pozitivní psychologie. s. 67. Portál.

Romové žijí na území dnešní České republiky už staletí. V době osvícenství jim bylo poprvé umožněno usazovat se a romské rodiny začaly za vesnicemi budovat malé osady. Moravští Romové žili usazeně, zejména na jihovýchodě Moravy, ale jejich počet byl ve srovnání se Slovenskem malý. Život na vesnici pro ně nikdy nebyl jednoduchý a museli si budovat místo mezi lidmi, kteří je často přijímali jen neradi.

Na Slovensku existovaly od středověku romské osady, kde po generace žily celé rodiny pohromadě. Komunistický režim si předsevzal tyto osady zlikvidovat a jejich obyvatele rozptýlit, zejména do průmyslových oblastí v pohraničí severních Čech, severní Moravy a Slezska, kde po odsunu Němců zela prázdná místa. Příchod romských rodin na českou vesnici byl pro obě strany velkou zkouškou. Noví obyvatelé přicházeli z úplně jiného prostředí, mluvili jiným jazykem a měli jiné zvyky. Místní je ne vždy přijali s otevřenou náručí. Komunistický režim přitom soustavně ničil romskou kulturu a jazyk, a tím přetrhal i vnitřní vazby, které romské komunity na vesnicích držely pohromadě.

Dodnes je v moha rodinách romština považována dospělými za přítěž a svoje děti nepodporují v tom, aby romsky hovořily. To popisuje i Daniela:

Tazatel: „Jak to máš s jazykem, mluvíš plynule romsky, umíš romsky? Co rodina, jaké máte kořeny v tom jazyku?“

Daniela: „Tak tatínek pochází z osady na Slovensku, takže ten mluví plynule, maminka nepochází z osady, ale taky u nich od mala mluvili romsky. Táta nás k tomu moc vést nechtěl, chtěl, abychom mluvili perfektně česky. Já dokážu mluvit romsky, ale Romové tady mi řeknou, že mluvím jako gádži. Takže rozumím romsky perfektně, mluvit umím, ale celoročně používám češtinu no.“

Dnes tvoří Romové přibližně dvě procenta obyvatel České republiky. Na vesnicích jich žije menšina, přesto existují venkovské komunity, zejména v pohraničních oblastech, kam byli přestěhováni za komunismu. Větší část romského obyvatelstva se soustředí ve městech, často na jejich okrajích, v chudinských čtvrtích nebo na ubytovnách. Nejhorší podmínky panují v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Zároveň platí, že přibližně polovina Romů je do společnosti začleněna, pracuje, studuje a žije podobně jako ostatní. Otázka soužití na vesnici i ve městě zůstává aktuální a složitá dodnes. 

Soužití na vesnici se nerodí samo, buduje se každý den.

Další zdroje:

Kindlová, V. 2022 (26. listopadu). Historie Romů v Českých zemích? Míň než žebráci a tuláci. ČR Plus. Český rozhlas. [Podcast a text].

Lhotka, P. 2017. Romové v Československu před německou okupací. Holocaust.cz a Institut Terezínské iniciativy.

Ryšavý, Z. 2018 (10. října). „Tady jsou fakta, jak se žilo Romům během komunismu, pane Zemane! Nucená asimilace, děti ve zvláštních školách, sterilizace romských žen“ Romea.cz.

Romové žijící v českých městech mají různý životní styl. Někteří bydlí v běžných bytech, pracují, studují na středních i vysokých školách a jejich sousedé ani netuší, že jsou Romové. Jiní žijí v takzvaných sociálně vyloučených lokalitách, což jsou čtvrti, kde se kumuluje chudoba, nezaměstnanost a omezený přístup ke vzdělání. Je důležité říct hned na začátku: ne všichni Romové v České republice žijí v prostředí sociálního vyloučení a ne každý, kdo se v podmínkách sociálního vyloučení nachází, je Rom.  

Dnešní situace má konkrétní historické příčiny, které nesouvisejí s tím, jací Romové jsou. Už za komunismu byli Romové postupně sestěhováváni do stejných čtvrtí a nemoderních činžovních domů, zatímco většinová česká populace odcházela do nových sídlišť a modernějších bytů. Po roce 1989 se tento rozdělovací proces ještě prohloubil: Romové patřili k těm, kteří jako první přicházeli o práci. Místo hledání ekonomických příčin se začalo zdůrazňovat, že je to vina každého člověka, když nemá práci, protože je nepřizpůsobivý. Chudoba tak postupně dostala tvář a ta tvář nese rysy Romů. S chudobou se často pojí i jiné nežádoucí společenské jevy a vlivy.   

O tom hovoří i Katka, když popisuje svůj život ve městě, které má ráda, kde se jí ale nežije úplně dobře: „Vždycky jsem chtěla bydlet ve městě, ve středu města, protože jsem se bála bydlet v okrajových částech s tím, že tam nebydlí Romové, a já se víc cítím bezpečně mezi Romy. Ale teďka musím říct, že mám pocit, že se tady víc shlukujou lidé, kteří jako páchají trestnou činnost. Ať už drogovou, rvačky různé. Je tady hodně jako opilých dětí a podobně… v dnešní době prostě ta policie kompletně tu drogovou scénu a kriminalitu úplně podceňuje a kašle na to, protože to jsou čtvrtě, který prostě nějak nemají budoucnost a nějak to ovlivňuje aji celé město. Tak si myslím, že naše město má problém, kterej prostě tady bují…“ 

Sociální antropologové tomu říkají etnizace chudoby: když se sociální problém, který má ekonomické a historické příčiny, začne esencializovat, tzn. vysvětlovat tím, jaká konkrétní skupina lidí je. Výzkumníci, kteří v těchto čtvrtích skutečně žili a mluvili s lidmi, přitom zjistili, že v jednom domě bydlí rodiny, které se předtím vůbec neznaly a byly přistěhované z různých míst, s různými zvyky a příběhy. Žádná přirozená komunita. Jen lidé, které někdo sestěhoval na jedno místo, a pak o nich začal mluvit jako o jedné skupině. Romové nejsou jeden typ člověka ani jedna celistvá komunita. Jsou to lidé s různými osudy, různým zázemím a různými životy. Zjednodušený obraz, který média nebo předsudek vytváří, téměř vždy zakrývá tuto rozmanitost.  

Neselhávají obyvatelé, ale město, které je vytlačuje na svůj okraj.  

Zdroje:

Tošner, M. 2006. Romové v uvozovkách Katedra antropologie Západočeské univerzity v Plzni. [Recenze knihy Romové v osidlech sociálního vyloučení].

Úřad vlády ČR. 2025 (27. listopadu). Zpráva o stavu romské menšiny v ČR za roky 2023-2024.

Součástí romského světa dospělých, kterého se přirozeně účastnily i děti, bývala vyprávění rozličných příběhů ze života s prvky mýtické symboliky, nadsázky i reality. Šlo zejména o slovesný útvar romsky zvaný paramisa – pohádky. Pohádky byly pro malé posluchače velkou školou, děti měly možnost se na jejich základě dozvídat životní moudra dospělých, a především do sebe vstřebat a pochopit etické normy skupiny.  

Zpravidla v každé komunitě byl nejméně jeden Rom obdařený přirozeným vypravěčským talentem, říkalo se mu paramisaris – vypravěč pohádek. Takový člověk byl schopen hodiny dlouze a poutavě vyprávět příběhy z minulosti, hrdinské skutky své či předků, příběhy ze života, v nichž se bez jasných hranic prolínala skutečnost s fantazií. Romské pohádky jsou cenným informačním zdrojem nejen o Romech samotných, o jejich mentalitě, ale v mnohém naznačují i jejich historické osudy. Námětem pohádek nebývá tak často jako u jiných národů honba za poklady a princeznami, ale spíše únik před zlem a uhájení holého života s pomocí vlastní chytrosti, ba přímo vychytralosti a mazanosti.  

Dalším frekventovaným útvarem v romské lidové slovesnosti byly tzv. pherasa neboli pherasune paramisa – žertovná vyprávění, humorky, anekdoty nebo žertovné pohádky.  

Romské osobnosti spolu s odborníky na romistiku udělali již od roku 1990 jistý kus práce pro to, aby romština nezanikla a předala své hodnoty v podobě rozvíjející se původní romské literatury i dalším generacím. Romská literatura tak vzniká i přesto, že psanou formu svého mateřského jazyka se Romové neměli možnost nikdy a nikde naučit.  

Mladí Romové a Romky, říkají k pohádkám a legendám toto:

„Jsem pyšný Rom, na t,o že jsem cigán, a když je někdo taky cigán, tak ať se chová jako cigán a nechová se jak gádžo. Gádže berou věci více seriózně. Mluví jinak, gádže neví, jak Romové žijí. Když se potká Rom s Romem, tak spolu mluví hezky, jako kdyby se znali, což u gádžů není, protože je jich strašně moc, mnohem více než nás. c***ni se takhle chovají, protože se cítí utlačovaní, potom to vnímají tak, že by měli držet spolu proti nim.“ 

„Vartování – pije se ode dne, kdy osoba umřela, až do posledního dne před pohřbem.To znamená, že prostě vždycky večer prostě se sejde ta rodina a pijou. V den pohřbu jdou všichni na pohřeb. Většinou se tam hrajou halgatony, což jsou jakoby… Což je… Romská hudba, která pochází, myslím, z Maďarska. Hraje se tam na housle a je to šíleně smutná hudba. A tím se vlastně doprovází ten člověk až k tomu hrobu. Jenomže můžou zaznít i písně vlastně, které měl ten člověk rád. A  je tam vždy spousta lidí, ať je to rodina, nebo není to rodina. Všude se dá po ulicích parte. Což znamená, aby lidi kolem, známí, věděli, kdo umřel a že můžou přijít se podívat na ten pohřeb a rozloučit se s tím člověkem, pokud ho znali. Takže vůbec tam není určeno, kdo může a nemůže přijít. Po pohřbu jdou lidi někam do nějakého salonku, kde si dají oběd nebo večeři, nějaké jídlo a pijou až do rána.“ 

„Když odešla babička, tak mě to položilo. Romové se snaží dodržovat smutek, což znamená, že nosí černé oblečení přesně rok, nesmí poslouchat písničky. Každý to má jinak, vnímala jsem to podle sebe, když ze mě půjde smutek pryč, černé oblečení odložím. Nosila jsem ho asi tak půl, třičtvrtě roku. A až to šlo, tak jsem to dala dolů, přešlo mě to po roce a půl úplně, když jsem se s tím smířila, ale není den ,kdy si na ni nevzpomenu.“ 

Romové si po staletí předávali životní moudrost a etické normy prostřednictvím ústně vyprávěných pohádek (paramisa) a žertovných příběhů (pherasa), protože psanou podobu svého jazyka nikdy neměli možnost se naučit.

Další zdroje:

Lillqvist, K. 2001. Mire Bala Kale Hin – Romské pohádky. Česká televize. [Televizní seriál].

Hübschmannová, M. (ed.). 2025. Romské pohádky (3. vyd.). Triáda. 

Ryvolová, K. (ed.). 2019. O mulo! Povídky o duchách zemřelých. Kher.

Online sociologická encyklopedie charakterizuje strach jako jeden prožitků vyvolávaných signály ohrožení, jako je přítomnost nebezpečí nebo obava ze ztráty bezpečí. Strach je pocit, který cítíme, když čekáme, že se stane něco špatného nebo nepříjemného. Může to být strach z bolesti, nebezpečí nebo třeba ze smrti. Někdy je strach slabší, tomu říkáme obava. Když je strach velmi silný, mluvíme o hrůze.  

Z čeho mohou mít strach mladí Romové a Romky?

Strach založený na romské identitě 

„Tím, že jsem Rom, tak dejme tomu, když vstoupím do české majority, tak hodně se setkám s tím, že mě vlastně začnou odsuzovat za moji barvu, začnou mluvit nějaký narážky, začnou mluvit nějaký vtipy, začnou se vlastně i trochu oddalovat ode mě. To je asi vlastně takhle ten strach, že mě soudí spíše za to, jak vypadám, ale nesoudí mě za to, jaký jsem. Rodiče mi dali dobrou radu a to, že ukázat vlastně, jaký jsem člověk, a tím, že vlastně ukážu, jaký jsem člověk, tak ti co mě odsoudí za něco, že k tomu nemají důvod, tak vlastně nad nimi vyhraju a oni budou ti poražení a hlavní rada byla nedávat se hnedka na kolena dolů a být vlastně pořád sám sebou.“

„To jsme tak jednou jeli s mojí tehdy jen přítelkyní Monikou a kamarády v tramvaji od kamaráda z narozeninové oslavy a v tramvaji vzadu jsme uviděli partičku skinheadů, kteří se k nám tak jako postupně přibližovali. A když už byli u nás, tak byla naštěstí zastávka, takže se otevřely dveře. Takže my jsme jako kdyby stačili vyběhnout, ale kamaráda stihli kopnout do prsou kanadama. V té chvíli jsem měl strach o život a byl jsem tam ještě s tou přítelkyní, takže jsem měl strach i o ni. A měl jsem strach o naše zdraví. Po tom útoku jsem to neřešil. Nešel jsem to nikam nahlásit, tak mám zase obavy a strach, aby … aby se tady v České republice ten rasismus vlastně znovu neobjevil. Takže mám obavy z toho, aby se tyto vlivy nepromítly do společnosti a tím pádem mám strach samozřejmě o své děti, které chodí ven, poznávají svět a chcou se bavit.“

„Tak největší strach jsem měl, když mě napadli skinheadi, když jsem byl jako mladý a měli jsme potyčky se skinheady a vlastně s rasisty. Takže jako puberťák jsem to zažíval. Zažil jsem to i ve škole, když jsem přestoupil na základní škole do normální, jako do nesegregované, ale do normální školy, kde jsem byl jako Rom jediný, tak tam jsem zažíval jako kdyby diskriminaci. S tím jsem se už nějakým způsobem vypořádal.“

Zároveň mají ale úplně normální strach a obavy, jako kdokoli jiný, podobně jako je to u radosti, pocity strachu máme všichni, kteří žijeme v západní globalizované kultuře, podobné. 

Z výšek: „Bojím se výšek.“ „A snažíš se toho strachu nějak zbavit nebo jak to vnímáš?“ „No moc se tomu nebráním, když je šance něco podniknou,t tak proč ne.Jjednou jsem třeba šel s kamarádem a objevili jsme se u jedné rozhledny a já jsem tam vyšel a měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem na to vylezl, ale nějakých vysokých atrakcí, to bych nešel.“

Z praxe ve škole: „Mám strach z praxí. Bojím se každé ráno před praxí. Jsou to stresy, bolesti břicha… Mám strach z toho, jaký tam bude personál, jaký tam budou pacienti. Moje myšlenky z toho, jestli to zvládnu, jestli udělám vše dobře, mi dávají ještě větší strach.“  

Ze stáří: „Kdo se nebojí stáří? Smrti se nebojím, ale to stáří jako, to stáří je těžký, no. Nevíš, co budeš  mít. To jsou nemoce. I práce, nemůžeš pracovat, Hlavně že. Jo, takže je to blbé no.“

Strach ze ztráty blízkých: „Mám strach ze ztráty svých blízkých, když mi někdo umře, to je pro mě nejtěžší věc, co se týče strachu .“

Strach z chudoby: „Co se bojím, že se stane? Strach mám z toho, že skončím s ničím, že nebudu mít nic a budu nula. Nikdy bych nechtěla být vyloučená jako lidé bez domova.“

Strach je základní lidská emoce, kterou zažíváme všichni, bez ohledu na to, odkud pocházíme. Romové ale kromě běžných strachů, jako je strach z výšek, stáří nebo ztráty blízkých, čelí navíc strachu spojenému přímo s jejich identitou: ze setkání s rasismem, fyzického napadení nebo diskriminace: „Mám strach z toho, že lidi mě budou odsuzovat za něco, co nejsem, a nebo budou říkat jaký jsem, i když to nebude pravda, a vlastně mě nebudou ani znát a budou mě soudit, tak z toho mám strach.“

Další zdroje:

Nakonečný, M. 2017. „Strach.“ In Nešpor, Z. R. (Ed.) Sociologická encyklopedie [online]. Sociologický ústav AV ČR.

Způsobů, jak mladí lidé kolem patnácti let tráví volný čas, je tolik, kolik je samotných lidí. Někteří rádi vyrážejí ven s kamarády, jiní tráví odpoledne doma vařením nebo sledováním filmů, streamů a seriálů. Hodně mladých lidí poslouchá hudbu, točí videa, zkouší make-up, chodí do posilovny nebo se učí cizí jazyk. Každý si vybírá podle sebe. 

Sociální antropologie nás učí, že kultura, ve které vyrůstáme, může ovlivňovat naše zvyky a preference. To ale neznamená, že všichni lidé ze stejné kultury jsou stejní a že pro ně musí platit stereotypy, které si o nich vytvořili druzí. Uvnitř každé skupiny existuje obrovská rozmanitost. Romský chlapec, který miluje posilovnu, a neromská dívka, která točí videa, mají k sobě možná blíž než dva lidé ze stejné rodiny. 

Darina ráda chodí do fitka, ráda experimentuje s oblečením a jak říká: „další můj sen je řidičák. Sním o tom už od svých třinácti let, miluju prostě auta. Mám svůj idol, též je to holka, která miluje auta, je známá jako influencerka v Rusku. Tyto sny sdílím s mojí nejlepší kamarádkou Květou, máme stejný cíle aj sny.“

Volný čas je prostor, kde se ukazuje, kdo jsme jako jednotlivci – ne jako zástupci nějaké kultury či skupiny. A právě proto nedává smysl soudit člověka podle toho, odkud pochází, jakou má kulturu nebo jak vypadá. Každý si svůj čas naplňuje po svém. 

Fitko, videa, kamarádi – nic z toho nemá národnost. Každý si žije svůj život, ne život své skupiny.

Další zdroje:

Baudyšová, J. 2016 (7. října). „Nejnovější číslo Romano vodi se věnuje tématu Romové a sport. Romové a sport“. Romea.cz. [Video a text].

Vaření s Maruškou. Tuke TV. [Video].

Fajnovky od Tomáše Funtiho. Tuke TV. [Video].

Amare Lavutara (pořad o hudebnících). Tuke TV. [Video].

Vztah mezi generacemi ukazuje, jak spolu vycházejí lidé různého věku, například děti, jejich rodiče a prarodiče. Každá generace vyrůstala v jiné době, a proto má jiné zvyky, hodnoty i způsob života, což občas způsobuje nedorozumění, ale může také vzájemně obohacovat. 

Oblečení je jednou z nejviditelnějších věcí. Mladí lidé rádi nosí oversized mikiny, crop topy, cargo kalhoty nebo streetwear značky, které prarodiče ani neznají. Ti zase nerozumí, proč jejich vnoučata chodí oblečení jako v pytli, s roztrhanými jeansy nebo s odhaleným břichem. Hudba představuje další výraznou odlišnost. Mladí poslouchají trap, hip-hop nebo phonk ve sluchátkách přes aplikace Spotify aj., zatímco rodiče vzpomínají na diskotéky a českou pop music devadesátých let let a prarodiče na country nebo bigbít v klubech a v rádiu. Každý přitom považuje svou hudbu za tu dobrou – kvalitní. 

Starší generaci záleží hlavně na respektu, poslušnosti a přejí si, aby mladí lidé měli v úctě členy své rodiny a podporovali je. Mladí lidé naopak chtějí být bráni vážně, mít prostor dělat vlastní rozhodnutí a od dospělých očekávají důvěru a svobodu volby. Autorita dnes nefunguje stylem protože jsem to řekl já. Mladí spíš respektují toho, kdo jim věci vysvětlí a naslouchá jim. 

V romských rodinách bývají mezigenerační vazby ještě silnější a výraznější než v majoritní české společnosti. Rodina a širší příbuzenstvo hrají ústřední roli v životě každého člena. Úcta ke starším je hluboce zakořeněná hodnota: prarodiče a rodiče mají v rodině přirozenou autoritu, která se nezpochybňuje, ale plně přijímá. Starší předávají mladým tradice, jazyk (romštinu), hudbu a životní moudrost především prostřednictvím vyprávěním. Romská hudba, od tradičních písní až po moderní romský pop nebo hiphop, se prolíná generacemi a představuje důležité mezigenerační pojítko. I v romských rodinách ale dnes vzniká napětí: mladí Romové a Romky vyrůstají mezi dvěma světy: světem rodiny a komunity a světem většinové společnosti se školou, kamarády a internetem. Toto balancování mezi dvěma identitami může být náročné, a mezigenerační dialog je proto v romských rodinách obzvlášť důležitý.  

Eva říká: „No, jakoby třeba babičce dělá radost něco úplně jinačího, třeba já nevím, třeba práce a mamka a ta starší generace, prostě myslí spíš na ty děti, ty jim dělají radost. A zatímco prostě my mladí nemyslíme na ty rodiče a na tu rodinu a prostě jsme zaměření na ty svoje věci, co máme.“ 

Klíčem je komunikace a vzájemný respekt, a to na obou stranách. Starší by měli víc naslouchat a neodsuzovat hned, mladí by zase měli chápat, že zkušenosti nejsou k zahození. Různé generace se nemusejí ve všem shodovat, aby spolu dobře vycházely. Stačí si navzájem dát šanci.  

Co nosíš, je tvoje volba, ale svět ti na to vždycky odpoví.

Další zdroje:

Veverová, M. a R. Dlouhá. 2014. Konstrukce lekcí k tématu Mezigenerační vztahy a stárnutí v 7 otázkách a odpovědích. Moje Edu, Národní pedagogický institut ČR.

Metodika na téma mezigeneračních vztahů u Romů. Na text Romipen od Vlado Oláha, z publikace Rozumění: literatura ve výuce nejen romských žáků, kolektiv autorů, 2013. KHER. Praha. (Text se svolením nakladatelsví níže.)

Vlado Oláh – Romipen: Můj děda se jmenoval Jaňus, ale Romové i gádžové mu říkali Kinikos. Povím vám malý střípek, jen kousek cesty z jeho života. Kdo umí číst, ať čte, kdo má uši, ať poslouchá. Kinika do svého srdce ať vpustí. Romové dříve žili moc chudě, ale každému člověku prokazovali velikou úctu. K mému dědečkovi jednou přišel gádžo dráteník, velmi chudý člověk. Zůstal stát u dveří. „Jen pojďte dál,“ řekl mu, „a sedněte si ke stolu.“ Dal mu najíst, pálenku na stůl postavil. Jednou přišel mladý kluk. Hledal nějakou práci, hlavu neměl kam složit. Romové ho poslali k mému dědovi. Děda byl rád, že bude mít s kým pást krávy. „Dobře tě poslali!“ řekl chlapci. K jídlu ho vzal, lžíci mu do ruky strčil. „A spát budeš s dětmi.“ Jednou na dveře zaklepal nějaký Rom z jiné vesnice. Babička zrovna vařila pišot se zelím. „Rome, pojďte do domu a posaďte se ke stolu.“ A na stůl hned pokládá: slaninu, nůž, pálenku, sklenku. „Jezte a pijte na zdraví. Rome, dnes na mé posteli budete spát!“ Jak řekl, tak i udělal. Roma uložil do své postele a sobě namísto postele rozložil slámu. Romovi prokázal tu největší úctu. Dříve byli lidé k sobě velmi uctiví. Úctu dali, úctu dostali. Když děda umřel, Božíček ho k sobě vzal, za jeho Romipen!  

Z romštiny přeložila Lada Viková.

Dřív byl byt nebo dům hlavně místo, kde člověk bydlel a cítil se v bezpečí. Dnes se ale byty a domy čím dál víc chápou jako investice – něco, do čeho lidé nebo firmy vkládají peníze, aby na tom vydělali, podobně jako když někdo investuje do akcií na burze. Tomuto jevu se říká financializace bydlení. Financializace znamená, že čím dál větší moc a vliv mají banky, investoři a finanční firmy, které vydělávají tím, že spravují peníze a obchodují s nimi – a bydlení se pro ně stalo jedním ze způsobů, jak zisku dosáhnout. 

Souvisí to i s tím, že stát méně reguluje trh s bydlením a že se propojuje s celosvětovým finančním systémem (jde o jeden z projevů globalizace). Výsledkem je, že se s byty a domy dnes obchoduje víc jako se zbožím než kdy dřív – kupují a prodávají se hlavně kvůli zisku, ne proto, aby v nich lidé bydleli. 

Negativním efektem financializace je zvyšování cen bytů, které se stávají pro velkou část lidí nedostupné. Ceny bydlení navíc v Česku nejsou nijak zastropované, takže mohou neomezeně růst. Česko je i díky tomuto jevu v současnosti na předních příčkách v nejvyšších cenách bydlení v porovnání s ročním platem. V Praze je například nejvíce nedostupné bydlení v Evropě. Na bydlení zde už těžko dosahuje i střední třída. Dá se tak říct, že o tom, jestli budete mít důstojné bydlení nerozhoduje, jakou máte práci a kolik vyděláte, ale do jak bohaté rodiny jste se narodili, respektive kolik nemovitostí vaše rodina vlastní a zda je ochotna vám je předat. 

Financializace má ale i jeden nečekaný pozitivní aspekt, byty skupují zahraniční investoři a i když někteří z nich nechávají zejména ty hodnotné nemovitosti prázdné, jak ukazuje například projekt Andi Schmied (viz další zdroje), jiní byty pronajímají a vzhledem k tomu, že jsou ze zahraničí, často nesdílí předsudky vůči Romům, nechovají se tak diskriminačně a nemají problém s pronajmutím bytu Romům a Romkám. 

Shrnutí

Financializace bydlení znamená, že byty a domy dnes slouží čím dál víc jako investice, díky které banky, investoři a finanční firmy vydělávají peníze podobně jako při obchodování s akciemi na burze. To souvisí s menší regulací trhu ze strany státu a propojením s celosvětovým finančním systémem, takže se s bydlením obchoduje spíš jako se zbožím než jako s místem k životu. Důsledkem je růst cen bytů, které jsou pro mnoho lidí nedostupné, a protože ceny bydlení v Česku nejsou nijak omezené, patří dnes Česko, zejména Praha, k místům s nejhůř dostupným bydlením v Evropě. O tom, zda bude mít člověk kde bydlet, tak často nerozhoduje jeho práce nebo výdělek, ale spíš to, do jak bohaté rodiny se narodil. Financializace má ale i nečekaně pozitivní stránku – část bytů skupují zahraniční investoři, a přestože je někteří nechávají prázdné, jiní je pronajímají bez předsudků vůči Romům, které jsou u českých majitelů bytů časté. 

Byt není jen domov. Je to investice, na které lze dobře vydělat. Důsledkem je růst cen bydlení. V Praze je bydlení nejdražší v celé Evropě. Na byt dnes nemá ani střední třída. Zahraniční investor byt třeba nechá prázdný, ale když ho pronajme, nemívá předsudky vůči Romům.

Další zdroje:

Bobek, A. 2019. Financialisation of households: A preliminary literature review (GEOFIN Working Paper No. 2). GEOFIN Research. 

Madden, D. & P. Marcuse. 2016. In Defence of Housing: The Politics of Crisis. Verso 

Rolnik, R. 2013 (23. dubna). Late neoliberalism: The financialization of homeownership and housing rights. International Journal of Urban and Regional Research, 37(3), 1058–1066. 

Vrabec, P. Z. 2024. (27. března). V Praze je nejvíce nedostupné bydlení v Evropě, a krize se dále prohlubuje. Řešení hledá nová studie Arniky. Tisková zpráva. Arnika 

Zdroj popisující, jak ty nejluxusnější byty bývají zpravidla ponechány prázdné:

Grohová, H. 2022. (21. července). „Výhled za miliony dolarů. Maďarská umělkyně v přestrojení nafotila ultra luxusní byty v newyorských mrakodrapech.“ CAMP – Centrum architektury a městského plánování.

Peníze jsou jako herní měna, ale v reálném životě. Kdo ví, jak s nimi zacházet, má velkou výhodu. Finanční gramotnost je schopnost rozumět penězům, plánovat výdaje, spořit a nenechat se nachytat na nevýhodné půjčky nebo podvody. Nestačí jen vydělávat, důležité je vědět, co s výdělkem dělat. A právě toto škola ani rodiče neučí vždycky dostatečně, přestože jde o jednu z nejpraktičtějších dovedností. 

Renata chodí na brigády od šestnácti let: „No, z mojí rodiny takhle chodí více lidí. Začala jsem s tím, protože jsem chtěla mít svoje vlastní peníze a viděla jsem, že pro tátu je těžký utáhnout rodinu, kde jsou čtyři děti a jedno z nich bylo miminko. Tak já si vždy šetřila peníze na řidičák, na auto… Jinak jsem si kupovala oblečení a podobně. Zvykla jsem si na to a mám z těch vydělaných peněz radost.“  

Finanční gramotnost zahrnuje několik oblastí. Rozpočet je základ – vědět, kolik peněz přichází a kolik odchází, a nenechat výdaje přerůst příjmy. Spoření znamená odkládat část peněz stranou pro případ nouze nebo budoucích cílů. Úvěry a půjčky jsou mocný nástroj, ale také past, protože půjčená koruna se vrací jako koruna padesát i více, záleží na úrokové sazbě. A pak je tu investování, tedy zhodnocování peněz v čase třeba prostřednictvím fondů nebo spoření na penzi. 

Proč se tím zabývat teď? Protože finanční rozhodnutí začínají dřív, než si myslíš. Předplacené aplikace, první brigáda, kapesné, dárkové poukazy nebo lákavé reklamy na internetu, to vše jsou situace, kde finanční gramotnost rozhoduje. Lidé, kteří se jí nenaučili nebo neměli příležitost se jí naučit, snáze padají do dluhových pastí, které se velmi těžko opouštějí. Naučit se zacházet s penězi je jako odemknout důležitou část mapy světa dospělých. 

Kdo nerozumí penězům a má omezenou finanční gramotnost, nechává ostatní rozhodovat za sebe.

Další zdroje:

Česká národní banka. [Materiály pro vyučující a žactvo].

Moneta Money Bank Rozumíme penězům [Materiály pro 2. stupeň ZŠ].

Kumulaci znevýhodnění se také říká intersekcionalita. Tato teorie pochází z USA je spojena s výzkumem afroamerických žen. Když se na problém díváme jen z pohledu rozdílu rasy nebo pohlaví, nevidíme celý obrázek. Musíme se dívat na to, jak se rasa a gender propojují – jen tak pochopíme, čím ženy jiné barvy pleti ve skutečnosti procházejí. 

Vědkyně Kimberle Crenshaw popsala, jak těžký život mají chudé ženy z etnických menšin v USA. Nemají moc na výběr, protože jsou chudé, starají se samy o děti a nemají šanci získat dobře placenou práci. Není to náhoda – souvisí to s tím, že jsou zároveň ženy, patří k chudší vrstvě společnosti a čelí diskriminaci, když si hledají práci nebo bydlení. Tyto ženy tedy nebojují jen s jedním problémem, ale s několika najednou, které se navzájem prolínají a ještě zhoršují. 

Ženy z etnických a rasových menšin navíc často zažívají to, že si jich nikdo pořádně nevšímá – jako by byly pro společnost neviditelné. Když se na tyto ženy zapomíná při tvorbě zákonů a pravidel, má to na jejich životy negativní dopad. Pokud takových „neviditelných“ lidí žije ve společnosti hodně a nikdo se o ně dlouhodobě nezajímá, může to nakonec ohrozit i to, jak spravedlivě a demokraticky daná společnost funguje. Samozřejmě, že kumulace znevýhodnění se netýká pouze žen, můžeme ji vztáhnout i na situaci mužů. 

Rasa, gender, chudoba se sčítají, a těžkosti se tak násobí.

Další zdroje:

Crenshaw, K. 1991. Mapping the Margins: Intersectionality, Identity Politics, and Violence Against Women of Color. Stanford Law Review, Vol. 43, No. 6: 1241–1299 

Hašková, H., A. Křížková, Pospíšilová, K. 2018. Intersekcionální přístup ke zkoumánínezaměstnanosti. Sociologický časopis / Czech Sociological Review 54 (2): 171–198. 

Česká republika je známá svými diskriminačními praktikami vůči Romům a Romkám. Většina sociálně znevýhodněných romských rodin čelí ekonomickým bariérám a diskriminačním praktikám při pokusu o vstup na trh s bydlením. Typickým příkladem je přístup realitních kanceláří, které v inzerci často uvádějí poznámku: „Romům nepronajímáme.“ Ačkoli tato praxe porušuje zákon, sankce je obtížné vymáhat a pokud jsou vymáhány, mají pouze symbolickou povahu, například odškodnění ve výši 20.000 Kč po několika soudních řízeních. Výsledkem je, že majitelé bytů dále diskriminují Romy a další menšiny, aniž by se museli obávat sankcí. 

Strukturální diskriminace (jakási systematická chyba, která se ve společnosti opakuje) v oblasti bydlení vede k tomu, že Romům nezbývá jiná možnost než zajistit si ubytování v soukromé sféře, například v ubytovnách s extrémně vysokými cenami. Výsledkem této situace je rostoucí obchod s chudobou, založený na pronájmu pokojů v soukromých ubytovnách nebo v bytech nacházejících se v sociálně vyloučených lokalitách a vlastněných tzv. obchodníky s chudobou.  

Zkušenost Romů a Romek je v tomto ohledu následující:

„Snažila jsem se sehnat pronájem. Volala jsem, kolikrát jsem mohla, a měla jsem peníze, ale oni jen uslyšeli příjmení nebo že jsme c***ni, a no, neměli zájem. A schválně lhali, že je obsazeno nebo si bohužel prostě něco vymysleli. A pořád něco, když uslyšeli příjmení a je to c***nské jméno a [ještě] hodně dětí, [řekli] ‚Je to obsazené.‘“ 

„Hned se zeptal, jaký máme původ, jestli jsme Romové, nebo ne. Majitel nás nechtěl. Radši by tam měl zvířata než děti.“  

„Když jsou bílí, mohou být jakýkoli feťák a mají větší přednost než tmavší c***n, který pracuje a je slušný. Jen proto, že jsou bílí, jo, mají větší šanci jen proto, že je lidi tolik neposuzují. Takže vidí tmavšího c***na už ho posuzují (…). Prostě jsem zavolala majiteli bytu a ten pán se mě zeptal: ‚Jste Romka? Jste Češka?‘ Zeptal se mě přímo.“ 

„Je to těžké. Za prvé jsou rasisti a za druhé je to předražené, drahé. No, abych ti řekla pravdu, za celou dobu, co bydlíme na ubytovně, jsme volali kvůli asi stovce nabídek pronájmu a nikdo nebyl ochotný pomoct.“  

„Je to obsazené,“ řekli, sotva uslyšeli romské příjmení ačkoli byt byl volný. Radši zvíře v bytě než romské dítě, tak zní realita hledání bydlení pro Romy a Romky. 

Další zdroje:

Veřejný ochránce práv. (2020). Rozhodování českých soudů o diskriminačních sporech 2015–2019. Výzkum veřejného ochránce práv 2020. Bod 7. 

Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti. (2015). Zpráva ECRI: Česká republika (pátý monitorovací cyklus). s. 24-27. Rada Evropy. 

European Roma Rights Centre. (2013). Czech Republic: Country profile 2011–2012. s. 31-38.   

Výzkum o postavení romských žen v České republice. 2014. Praha: Slovo 21. s. 33-35.

Othermothering je specifickým typem příbuzenství,ve kterém je vztah mezi matkou a dítětem rovnocenně nahrazen vztahem s jinou příbuznou nebo i nepříbuznou ženou. Jako othermothers lze označit většinou příbuzné ženy, jako jsou babička, sestry, tety nebo sestřenice. Ty společně vytváří centralizovanou síť. Být othermother znamená starat se o děti svých rodinných příslušnic. Může se jednat o dočasné hlídání, dlouhodobou péči o děti anebo i o neformální adopci.  

Othermothering přímo souvisí s historickým americkým kontextem a povahou tehdejší společnosti. S dobou, kdy byly afroamerické ženy zaměstnány jako služebnice. Tato práce byla časově náročná, trávily v ní celé dny, a tak musel být po ruce někdo, kdo zastoupí roli matky, když ona sama kvůli omezeným časovým možnostem o své děti pečovat nemohla. Mladé dívky bývaly na tuto roli připravovány už od jejich útlého věku. Velmi často se této role chopila babička, a to hlavně ve chvíli, kdy byla matka ještě příliš mladá a pomoc zkušenější ženy pro ni byla zásadní. 

Zkušenost Romů a Romek s tímto typem péče není výjimečná:

„Tak představu (o mateřství) jsem měla, že. Já jsem nejstarší sestra a byli jsme dohromady sedm sourozenců, takže jsem hodně pomáhala doma.“ 

„Jo, jo, přišla jsem ze školy, uklízet, vyžehlit mámě, pohlídat třeba děti nebo takhle, ona šla někam vyřizovat, já jsem musela třeba i vařit.“ 

Matka není v péči o dítě sama. Babička, teta nebo sestra její roli mohou na čas zastoupit.

Další zdroje:

Hill Collins, P. 2002. Black feminist thought: Knowledge, consciousness, and the politics of empowerment (Rev. 10th anniversary ed.). Routledge. (Original work published 1990) 

Hill Collins, P. a S. Bilge. 2016. Intersectionality. Polity Press.

Každá hra má pravidla. Bez nich by si hráči dělali, co chtěli, a svět by se rozpadl v chaos. Společnost funguje úplně stejně a její pravidla se jmenují právní normy. Jsou to závazná pravidla chování, která vydává stát a která musí dodržovat každý, kdo žije na jeho území. Na rozdíl od nepsaných zvyků nebo morálky mají právní normy jednu klíčovou vlastnost: jejich porušení přináší konkrétní sankci, tedy trest nebo povinnost nahradit škodu. 

Právní normy dělíme podle jejich síly a původu. Nejvýše stojí ústavní zákony (základ celého systému, například Listina základních práv a svobod), pod nimi jsou zákony schvalované parlamentem a dále podzákonné předpisy jako vyhlášky nebo nařízení vlády. Každá nižší norma musí být v souladu s tou vyšší. Normy také dělíme na kogentní (nelze je smluvně obejít, například trestní zákon) a dispozitivní (strany se mohou dohodnout jinak, například v obchodní smlouvě). 

Proč se tím zabývat? Právní normy nejsou jen věc právníků. Určují, co smíš zveřejnit na internetu, jak funguje tvoje škola, co se stane, když tě někdo okrade, i jak stát hospodaří s penězi daňových poplatníků. Pochopit jejich strukturu znamená vědět, kde hledat ochranu, jak se bránit a proč některá pravidla nelze ignorovat ani tehdy, když s nimi nesouhlasíš. 

Alena popisuje svou zkušenost s prací ve velké firmě ABB: „Všichni tady jsou ti největší zaměstnavatelé. Oni drží vlastně českou ekonomiku. Tak zavedli nějaký pravidla. A jak jde o prachy, tak ty lidi to změní. A oni ví, že už třeba venku se tak nemůžou chovat. Předtím bylo normální, c***n takhle nadávat, ještě se tomu smáli jo, rozumíš. A tady ty společnosti, ty velký nadnárodní společnosti, naučily ty lidi, ty Čechy hlavně, že to, jak se chovali předtím, je špatně. Rozumíš?“ 

Právní norma není prosba ani rada, je to pravidlo s důsledky.

Další zdroje:

Vodičková, T. 2026 (3. dubna). Hospodářská, sociální a kulturní práva. Občankáři. [Pracovní listy a lekce].

Heslo Právo. Občankáři. [Pracovní listy a lekce].

Zákony pro lidi [Možnost nahlížet do různých zákonů z různé doby].

Hlaváček, T. 2021. Bydlet proti všem. Dokumentární film Česko/Slovensko. (97 min), [O normách a sociálním bydlení ve městě Brně]. Trailer

Každé město je vlastně mapa nerovnosti. Když se podíváš na plán kteréhokoli většího sídla, zjistíš, že ne všechny čtvrti jsou stejné. Někde stojí vilové domy s udržovanými zahradami a dobrou dopravní dostupností, jinde jsou zchátralé paneláky nebo ubytovny na okraji průmyslové zóny. Toto uspořádání není náhoda. Říkáme mu prostorová nerovnost a je to odraz toho, jak ve společnosti fungují peníze, moc a sociální třída. 

Klíčovým pojmem je sociální vyloučení. To je situace, kdy jsou lidé vytlačeni na okraj společnosti i na „okraj“ města, do míst, kde chce málokdo žít dobrovolně. V takzvaných sociálně vyloučených lokalitách se hromadí problémy, jako je špatná dostupnost práce, přeplněné a drahé byty, chybějící obchody, lékaři nebo kvalitní školy. Vzniká tak začarovaný kruh, protože děti vyrůstající v těchto čtvrtích mají menší šanci dostat se na dobrou školu a vymanit se ze situace svých rodičů. Geografové a sociologové tomuto jevu říkají ghettoizace nebo segregace. 

Daniel popisuje bydlení v sociálně vyloučené lokalitě, kam se přestěhovali poté, co jim vypověděli nájemní smlouvu v jiné čtvrti města: „Zločiny, lichva, nedostatek peněz, nechápu, ale tak jako když jsou tady tito sociálně slabí lidi, tak se v tom motají, že. To je takovej kolotoč, z kterýho je strašně těžký se dostat ven. A myslíš si, že to dělají Romové, nějaký zločiny nebo chodí do vězení. Policie, návykové chování, hazard, alkohol, drogy, cigarety… Jasně, to jsou ty vyloučené lokality a tak. Ti lidi tam, co mají dělat? A myslíš si, že mezi to patříme my? No, my ne! Ale stejně tam na tom okraji musím žít!“ 

Město ale není statická mapa. Čtvrti se proměňují. Někde probíhá gentrifikace, tedy příliv bohatších obyvatel a renovace budov, která původní nájemníky vytlačuje jinam. Jinde dochází k opačnému procesu, tedy postupnému chátrání a odchodu těch, kdo si mohou dovolit odejít. Pochopit tyto procesy pomáhá vidět, proč lidé nežijí tam, kde by chtěli, ale tam, kde si mohou dovolit být. 

Město není jen stavební plán, je to otisk společenské nerovnosti.

Další zdroje:

Jonny Miller – Unequal Scenes [Dronové fotografie měst, kde jsou vidět nerovnosti v prostur z výšky. Je možno filtrovat podle země, po rozkliknutí obsahuje text.]

Je možné použít opět interaktivní platformu Dollar Street, která je uvedena u hesla Sociální nerovnosti, pouze zde filtrovat bydlení, město. 

Bárta, Š. 2025 (23. října). „Česko se propadá do chudoby: stovky tisíc lidí žijí na hraně bezdomovectví, děti končí v nouzi.“ NašePeníze.cz

Představ si společnost jako obrovský multiplayer svět. Každý hráč v něm startuje s jiným vybavením: někdo s plnou zbrojí a zlatem, jiný jen s dřevěným mečem. Toto počáteční nastavení závisí na tom, do jaké sociální třídy se narodíš. Sociální třída je skupina lidí, kteří mají podobné ekonomické podmínky, vzdělání, vkus, práci a životní styl. Není to pevný klan, ze kterého se nedá vystoupit, ale hodně ovlivňuje, jaké mise máš v životě k dispozici. 

Sociologové obvykle rozlišují tři základní úrovně: vyšší třídu (např. vlastníci, manažeři a lékaři s vysokými příjmy), střední třídu (např. čitelé, řemeslníci a úředníci) a nižší třídu (lidé s nízkými příjmy, nejistým zaměstnáním nebo bez práce). V reálném světě jsou ale hranice mezi nimi rozmazané a nejsou to pevné zdi, ale spíš plynulé přechody. Existují i speciální podkategorie, třeba pracující třída nebo prekaritát jako označení pro lidi, jejichž práce je nestálá a špatně placená. 

Daniel je přesně v této pozici prekariátu, a popisuje: „Bysem si chtěl najít nějakou stálou práci, kde budu mít stálý příjem, a ne tady brigádně, že si chvilku říkám, jo, můžou mě vyhodit. Můžou tam dát někoho jiného. Nebo taky když jsou svátky, tak jsi bez peněz, bez práce. No a určitě nějakou stálou práci, kde budu mít určitě jisté peníze. I přes prázdniny, přes volno budeš mít všechno placený a nemusíš někde dělat brigádně bez smlouvy. Samozřejmě, že to je lepší, nastálo, no.“

Proč na tom záleží? Protože sociální třída ovlivňuje přístup ke vzdělání, zdravotní péči, bydlení i to, jak tě ostatní vnímají. Zároveň ji lze změnit, i když to není jednoduché. Škola, talent, práce nebo životní okolnosti mohou hráče posunout nahoru i dolů. Sociologové tomu říkají sociální mobilita. Pochopit tyto mechanismy je jako číst mapu světa, ve kterém žijeme. 

Sociální třída není osud, ale hodně rozhoduje o tom, odkud startujeme.

Další zdroje:

Khan Academy, heslo Social Class – [videa, cvičení]. Anglicky, je možné si pustit české titulky.

Zeman, J. 2026 (2. červen). „Přijímačky na střední školy trestají bohaté i chudé.“ Deník N.

Interaktivní platforma Dollar street. Tento projekt vytvořila Anna Rosling Rönnlund. Fotografové v něm zdokumentovali přes 300 domácností v 52 zemích, přičemž v každém domě nafotili až 135 předmětů – kartáčky na zuby, hračky, postele, toalety atd. Rodiny jsou seřazeny podle měsíčního příjmu – nejchudší vlevo, nejbohatší vpravo. Můžete vybrat konkrétní téma (hračky, postele, kuchyně, …) a porovnávat fotografie napříč příjmovými skupinami.

Rossling Rönnlund, A. See how the rest of the world lives, organised by income. [TED talk k projektu Dollar Street].

Nucené sterilizace romských žen v Československu je jeden ze závažných zločinů komunismu, spáchaný na málo viditelné, ale o to snadněji zranitelné skupině československých občanek. Romské ženy se staly v sedmdesátých letech cílem kampaně iniciované státními úřady. Během ní byl Romkám různými způsoby vnucován operativní zákrok, jenž jim znemožnil mít další děti. 

Nucené sterilizace romských žen představují jeden z příkladů různých typů perzekucí a represivních, manipulativních či sociálně inženýrských státních zásahů do života Romů jako skupiny. 

Svědectví romských žen ukazují, jak s nimi zdravotníci a sociální pracovníci v minulosti zacházeli. Mnoho žen bylo sterilizováno, aniž by o tom předem vůbec vědělo. Některé ženy tvrdí, že jejich podpis na souhlasu s operací byl padělaný nebo že s dokumenty někdo manipuloval. 

Sterilizace se často prováděla společně s císařským řezem. Jindy dostávaly ženy k podpisu souhlas ve chvíli, kdy trpěly velkou bolestí, těsně před porodem nebo přímo během něj. V dalších případech ženy k souhlasu se sterilizací donutili tím, že jim lhali o tom, o jaký zákrok vlastně jde. Vyhrožovali jim také tím, že jim seberou děti do ústavu nebo že přijdou o sociální dávky. Někteří lékaři ženám dokonce tvrdili, že sterilizace je nutná k záchraně jejich života, i když to nebyla pravda. Velmi zarážející je, že tato praxe nepřestala ani po pádu komunismu v roce 1989. Pokračovala dál, a to jak v Česku, tak na Slovensku, které tehdy tvořily jeden stát. 

Tento fakt je důležitý. Zprávy o sterilizacích z let 1978–1990 totiž už tehdy upozorňovaly, že hlavní příčinou nejsou jen tehdejší zákony, ale rozšířený rasismus vůči Romům, který byl v české společnosti zakořeněný dlouhodobě. To znamená, že nešlo pouze o „zločin komunismu“, jak by se mohlo zdát. Problém byl, a bohužel stále je, daleko hlubší a týkal se celé společnosti, ne jen jednoho politického režimu. 

Nejznepokojivější na tom je, že sterilizace prováděli po roce 1989 pracovníci nemocnic a dalších státních institucí prakticky stejným způsobem jako předtím, a to ještě řadu dalších let. 

Odškodnění zůstává pro většinu žen nedosažitelné. Český ombudsman v roce 2005 prohlásil, že sterilizace romských žen byly protiprávní. V roce 2009 se ženám omluvil i tehdejší premiér. Zdálo by se tedy, že cesta k odškodnění je otevřená, ve skutečnosti ale zůstává pro většinu postižených žen prakticky nedostupná. 

Jediná možnost, jak získat odškodnění, je podat individuální žalobu. To je ale pro tyto ženy velmi obtížné. Šanci na úspěch mají v podstatě jen ty, jejichž případ je nedávný a dobře doložený, a které jsou zároveň ochotné riskovat peníze i osobní bezpečí. Když se navíc některá žena rozhodla jít k soudu, místní média o jejím případu často informovala necitlivě a zveřejňovala intimní podrobnosti z jejího soukromí. 

Zákrok, který vzal ženám budoucnost a právo mít děti, se odehrával přímo na porodním lůžku. Nejdůležitější rozhodnutí o vlastním těle za romské ženy často udělal někdo jiný. Stát záměrně omezoval populaci Romů a Romek.

Další zdroje:

European Roma Rights Centre. 2016. Nucené a kruté: Sterilizace a její důsledky pro romské ženy v České republice (1966–2016).  

Sadílková, H. 2019. Historie a historiografie nucených sterilizací romských žen v Československu a jejich přesahu do současnosti. Úvod k tematickému číslu Romano džaniben. Romano džaniben, 26(2), 5–18. 

Rudinská, L. 2008. Uloupené mateřství . Česká televize. [Dokumentární film o nucených sterilizacích].

Heráková Sigmund, A. a O. Vlčková. 2023 (21. září). Nucená sterilizace romských žen: Historie, dopady a odškodnění. Romea TV. [Video – diskuse na téma nucených sterilizací].

Jandáková, L. (Ed.). 2025. Podphandle mašľičkenca – Podvázané mašličkami. Slovo 21. [Sbírka povídek třinácti spisovatelek z klubu Paramisara (mj. Ilona Ferková, Eva Danišová, Květoslava Podhradská, Iveta Kokyová, Mária Hušová ad.), zpracovávajících svědectví čtrnácti žen, jež zažily nucenou sterilizaci].

Rozdělit plošně a univerzálně města na špatné a dobré čtvrti samozřejmě nelze, existují ale dva typy městských oblastí, které jsou obecně vnímány jako příklad toho, co lze nazvat špatnou a dobrou čtvrtí. Příkladem těch „špatných čtvrtí“ mohou být sociálně vyloučené lokality. 

Jako sociální vyloučení označujeme proces, v jehož rámci je jedinci, skupině jedinců či komunitě výrazně znesnadňován či zcela zamezován přístup ke zdrojům, pozicím a příležitostem, které umožňují zapojení do sociálních (např. dětské kroužky), ekonomických (např. dostupnost dobré a stabilní práce) a politických aktivit majoritní společnosti. Sociální vyloučení se projevuje zejména (nikoli však pouze) jako prostorové vyloučení (jedinci skupiny postižené sociálním vyloučením často žijí v uzavřených a/nebo izolovaných lokalitách s nízkou úrovní bydlení a nedostatečnou občanskou vybaveností). Mezi skupiny ohrožené sociálním vyloučením se řadí etnické menšiny. V České republice se jedná zejména o Romy a Romky.  

Sociálně vyloučená lokalita

Jako sociálně vyloučenou romskou lokalitu označujeme prostor obývaný skupinou, jejíž členové se sami považují za Romy a/nebo jsou za Romy označováni svým okolím, a jsou sociálně vyloučeni. Na jedné straně se může jednat o dům, ve kterém žije několik jednotlivců či rodin nebo o městskou čtvrť, čítající několik stovek, či dokonce tisíc obyvatel na straně druhé. Tento prostor je jak místem, do něhož jsou vyloučení odkázáni, tak i místem, které se na jejich vyloučení podílí. Hranice této lokality mohou být jak symbolické (když je lokalita vnímána jako tzv. špatná adresa, hovoří se o ní jako o „domu hrůzy“, „c***nské ulici“, „ghettu“, „Bronxu“ apod.), tak fyzické (je-li lokalita oddělená od ostatní obytné zástavby průmyslovou zónou, frekventovanou silnicí, vodním tokem, skládkou apod.). V obou případech si však existenci těchto hranic uvědomují jak ti, kteří danou lokalitu obývají, tak ti, kteří žijí mimo ni.  Je nutné dodat, že existují sociálně vyloučené lokality, kde Romové žijí jen málo nebo vůbec. Zároveň platí, že spousta sociálně vyloučených Romů v těchto lokalitách nežije. Mezi pojmy „Rom“ a „sociálně vyloučený“ tedy rozhodně nelze dát rovnítko. 

Proč výraz „komunita“ není přesné vyjádření? V souvislosti s obyvateli sociálně vyloučených romských lokalit se často užívá spojení „romská komunita“. Na základě zjištění řady terénních výzkumů se nicméně ukazuje, že pojem komunita je pro označování skupin sociálně vyloučených Romů neadekvátní. Většinou totiž u nich nelze hovořit o sdíleném vědomí skupinové identity spojeném s existencí formalizovaných sociálních vazeb a sdílením stejných vzorců chování, hodnot a postojů. Jinými slovy, nejsou to nutně lidé, kteří se cítí jako jedna skupina. 

Proč neříkat „ghetto“? Slovo „ghetto“ má jasně negativní nádech. Když ho novináři, úředníci nebo i vědci pořád používají, lidé si danou čtvrť spojují jen s negativními jevy. Nikdo tam pak nechce bydlet ani podnikat, a to situaci obyvatel ještě zhoršuje. 

A jak se tam žije? Podmínky bydlení se v jednotlivých lokalitách liší. Většinou jsou ale horší, než je běžný standard v Česku, a proto bývají označovány jako příklady „špatných čtvrtí“.

Gated communities (Uzavřená rezidenční čtvrť)

Proti sociálně vyloučeným lokalitám stojí gated communities, které lze označit jako příklad „dobrých čtvrtí“. Vyznačují se především vysokým standardem bezpečnosti. Představte si ulici, která na první pohled vypadá jako každá jiná – jsou tam domy, chodníky, možná i park. Jenže na rozdíl od běžné ulice se do ní nedostanete jen tak. Musíte projít hlídanou vrátnicí nebo vás přinejmenším monitorují kamery, na které vás upozorní s informací, že se nacházíte na soukromém pozemku. Tomuto typu bydlení se říká gated community, do češtiny je tento pojem překládan jako uzavřený nebo střežený rezidenční areál. Jde o čtvrti nebo komplexy domů, které jsou oplocené nebo jinak oddělené od okolního města a hlídané ostrahou. 

Důvodů, proč takto lidé bydlí, je několik. Především se cítí bezpečněji, i když v Česku jde spíše o pocit než nutnost, neboť Česká republika patří mezi velmi bezpečné země. Lidé také chtějí mít zajištěno soukromí a klid. Někdy může jít obyvatelům gated community i o prestiž, bydlení v uzavřeném areálu působí luxusně a lidé si tím zvyšují společenské postavení. Někteří majitelé bytů v areálu vůbec nebydlí, jen do nich investovali své peníze, a očekávají, že ostraha jejich majetek ochrání.

Uzavřené areály sice svým obyvatelům nabízejí pocit bezpečí a soukromí, ale zároveň uzavírají kus města, který by jinak mohl být volně přístupný všem. Chodníky, cesty i zeleň, které by jinde byly veřejné, se tu stávají soukromými. To může prohlubovat oddělení lidí podle toho, kolik peněz mají – bohatší lidé žijí odděleně za plotem, zatímco ostatní zůstávají „venku“. 

Kdo tam tedy ale bydlí? První gated communities začaly v České republice vznikat v polovině devadesátých let, a to hlavně pro cizince, kteří přijeli pracovat jako manažeři a neznali místní prostředí. Postupně ale přibývaly i střežené uzavřené areály pro střední třídu.  

Zkušenost Romů a Romek je v tomto ohledu následující:

„Nám se tam ještě přihodila menší blbost, vlastně, že nás vyhodili vlastně z toho Úvozu, kde jsme žili jedenáct let. A to se zrovna týče rasismu. Majitel prostě Čech, suprový borec. Byli jsme tam jedenáct let, měli jsme se rádi, všechno. Chodil k nám na návštěvy, my k němu a on pak vlastně umřel a jeho žena. Ona je fakt obrovská rasistka, hodně velká. Ona mu vlastně celých jedenáct let – vyhodit, vyhodit, vyhodit, ale on že ne, že platíme nájem, všechno v pohodě. A on pak umřel a ona nám ani nedala vědět, že umřel. A poslala nám do dopisu zprávu, že umřel, že se máme do měsíce vystěhovat. A vlastně v zákonu, to ale je v zákonu tři měsíce vystěhovací lhůta. No, tak my jsme to vlastně v klidu vystěhovali a teď jsme neměli kam jít. Tak říkám: ‚Jeje, teďka my.‘ Brácha, sestra a vlastně muž od mámy, co s ní žije, tak on vlastně měl byt po mámě na Bratislavské zrovna. V tom nejbrutálnějším baráku, co je na Bratislavské, že fakt je to bronx, to je vlastně brněnskej bronx. A jako Rom prostě, jak jsem se dozvěděl, že tam máme jít, tak jsem byl z toho úplně mimo. Deprese, fakt určitý deprese jsem měl, myšlenkama jsem byl někde jinde. Jo, protože nejsem na to zvyklý, vyrůstal jsem normálně v klidných ulicích a jak jsem se dozvěděl, že mám jít bydlet do takové divočiny, tak jsem z toho byl hodně mimo. Tak jsem si zažil i tohle. A to je hodně těžký i pro Roma, když na to není zvyklý. Bylo to něco šíleného. Hodně šíleného, byli jsme tam jako půl roku a pak, zaplať pánbůh, jsme z tama vypadli. Jo, bylo to hodně těžké období, jedno z mých nejtěžších období v životě. Tam prostě nevíš, co je klid, tam od rána, co vstaneš, hudby prostě přes bedny, přes aparatury do večera prostě. A někdy, ať se to protáhlo prostě po těch deset, a prostě ty hlídky nepošlou, protože to je zbytečný. Jo, tam jsem za ten půlrok viděl jednu hlídku a to bylo něco vážnějšího. Toho se týkalo nějakejch drog asi nebo něco. A jinak jako skrz tady ten nějaký noční klid tam to vůbec nexistuje. 

Oplocená lokalita, tzv. gated community, bývá vnímána jako „dobrá čtvrť“, protože si hranici zvolila sama – plotem a ostrahou, sociálně vyloučená lokalita bývá vnímána jako „špatná čtvrť“, protože jí hranici nastavili ostatní svými předsudky a nálepkami. Ukazuje se tak, že to, co dělá čtvrť dobrou nebo špatnou, často nerozhoduje ona sama, ale to, kdo o ní rozhoduje a jak ji vidí zvenčí.

Další zdroje:

GAC. 2006. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: Gabal Analysis & Consulting 

Fuchs, P. 2022. (19. dubna). „Bydlení za plotem. Proč v Praze vznikají uzavřené rezidenční areály?“ CAMP – Centrum architektury a městského plánování. 

Romové a Romky bydlí v různých typech bydlení, nejčastěji v panelovém domě, bytovém domě, v domě s pavlačí nebo v rodinném domě, ale i v azylovém bydlení a v ubytovně. Někteří z nich vystřídají za svůj život více typů bydlení, a to kvůli častému stěhování. Zejména ti, kteří žijí na ubytovnách. Někteří z nich také mají zkušenost sdílené domácnosti s dalšími příbuznými. Důvodem je nenalezení vlastního bydlení, a to kvůli diskriminačnímu trhu s bydlením, nedostatečném bytovém fondu měst a celkově krizi bydlení.

Také záleží na typu vlastnictví bytu. Romové a Romky kvůli nevhodně nastavenému systému privatizace málokdy vlastní byty, musí se tak často spoléhat na nájemní bydlení, popřípadě na městské bydlení, kterého je ale málo a je obtížné jej získat. Někteří na něj čekají i deset let, bez jistoty toho, že ho někdy získají. Systém přidělování bytů bývá dále často nepřehledný a netransparentní. Žadatelé tak nikdy neví, zda byt dostanou, nebo nedostanou. Bydlení proto představuje pro romskou minoritu neustálou nejistotu.

Jaké jsou zkušenosti Romů a Romek s bydlením?

„Je to těžké, čtyři roky čekání, a pořád nic. Teď jsem třicátá osmá. Takže je tam ten pořadník. Nechápu, jak vybírají; minulý měsíc jsem byla stotřicátá osmá a posunula jsem se o sto míst. Protože jsem tam dala své zdravotní zprávy, jo, zdravotní zprávy mého syna. Takhle to funguje, pořád se musíte chodit ptát.“ 

„Podala jsem si žádost. Pořád čekám. Tak dobrých deset let. Pořád nic. Žádost obnovuji. Každé tři měsíce nebo šest měsíců.“ 

Popis života na ubytovně: „Omezují nám teplou vodu, taky čistotu a dobré jídlo, tady to nemůžete mít jako v normálním bytě, kde máte svůj prostor, je to čisté, uklizené… Takhle, ale co se týče čistoty, to tady nemáte, všichni tady žijete pohromadě a nemáte žádný soukromý prostor… Je tu hodně pokojů, nevím kolik, možná dvacet… Ale celý dům, všude je toho hodně. Může tu být tak čtyřicet, padesát bytů… na chodbě jich je tak osmnáct, dvacet. A všichni si musíme dělit kuchyň a koupelnu a je to opravdu těžké. A pak jsou tu děti, není tu žádné soukromí… Na každém patře je jen jedna toaleta… Je to hrozné. A děti ji musí používat taky, tak to je. To je ten problém s dětmi, když je chci vykoupat nebo tak, buď není čas, nebo prostor, nebo teplá voda… Často když se chci koupat, není voda, musím čekat… I v zimě… Majitel s tím nic nedělá. Tak to tu chodí… A vždycky musím ohřívat vodu pro děti a koupat je ve svém plastovém lavoru, tak to chodí… Takže když se hodně lidí sprchuje, voda prostě dojde… Nemůžete tu spát… Není tu žádné soukromí… Slyšíte prostě všechno, je tu ozvěna, všechno je slyšet. I když mám zavřené dveře, stejně slyším úplně všechno…“ 

„No, jen si to odhadněme, na tom patře je šedesát žen a mají jen jedno záchod. No šedesát, když počítám ženy, co tam jsou s dětmi, mladé holky, starší holky, a jeden záchod, jen jeden, ne dva nebo tři záchody, jen jeden. A mužské záchody, tam jsou dva a jeden z nich nesplachuje. A sprcha, to je nemožné.“ 

„Měli jsme tam jen malý pokoj. Bojovala jsem, abych se odtamtud co nejdřív dostala. Protože jsem chtěla mít svůj vlastní byt, mít vlastní koupelnu a vlastní záchod, to jsem tam sdílela s ostatními lidmi. Byli tam lidé, kteří byli často opilí, bez hygienických návyků. Bála jsem se, sama se dvěma dětmi. Bylo tam takto více žen s dětmi.“ 

Od ubytovny po rodinný dům, romské rodiny znají bydlení ze všech stran, jen ne to jisté. Šedesát žen, jeden záchod, tak vypadá bydlení na ubytovně. Deset let čekání na městský byt, a pořád žádná jistota, že se ho dočkáte. 

Další zdroje:

Čanigová, K., & Souralová, A. Coping with housing precarity: Roma women’s responses to housing insecurity in the Czech Republic. Housing Studies, (2024) 1–23. 

Banga, P. 2022. Skutečná cesta ven. Host. [Zdroj o privatizaci v devadesátých letech, který vysvětluje důvody, proč Romové téměř nevlastní bydlení, neboť byli z privatizace zcela vyloučeni].